Sun'alláh Ibráhím

Komise

2005, Dar Ibn Rushd, přeložil Ondřej Beránek

Do sídla Komise jsem vešel v půl deváté ráno. O půl hodiny dřív, než jsem měl. Zasedací místnost jsem pak našel už celkem snadno. Byla v jedné tiché, matně osvětlené postranní chodbě.

Před dveřmi stál starý hlídač v nažehleném žlutém saku. Jeho výraz vypovídal o vyrovnanosti, která se většinou zračí ve tváři člověka, který když zjistí, zeje na konci své cesty, smíří se se svým osudem a zřekne se horečnosti života a neustálého pachtění se po jeho pomíjivých radostech. Hlídač mi oznámil, že členové Komise většinou nechodí dřív než v deset. I když mi to připadalo normální, nemohl jsem potlačit rozčilení. Bylo mi líto, že jsem kvůli tomu, abych přišel včas, musel vstávat dost brzo ráno a nemohl se pořádně vyspat.

Na chodbě byla jenom jedna židle a na té seděl hlídač. Stoupl jsem si tedy vedle něj a položil svou aktovku Samsonite na zem. Nabídl jsem mu cigaretu a sám jsem si taky zapálil. I když jsem se ze všech sil snažil udržet nervy v klidu, srdce mi celou dobu bilo jako o život. Dokola jsem si opakoval, že pokud nebudu schopný stoprocentně se soustředit, moje rozčilení mě v blížícím se setkání připraví o naskytnutou příležitost.

Po chvíli jsem už nevydržel stát, a tak jsem zvedl aktovku a pomalu došel až na konec chodby. Tam jsem se obrátil zase nazpět a zahleděl se na dveře místnosti. Bál jsem se, jestli třeba Komise mezitím nedorazila a nezavolala si mě dovnitř. Ale hlídač dál seděl na místě, pohyboval bezzubými ústy, jako by něco přežvykoval, a pokojně se díval před sebe.