Charles Bukowski 

Ženský 

2013, Argo, přeložil Tomáš Piňos

Bylo mi 50 a už čtyři roky jsem neměl ženskou. Ani žádnou kamarádku. Pokukoval jsem po nich, když jsem je míjel na ulici nebo se s nimi někde potkal, ale sledoval jsem je bez touhy a s pocitem marnosti. Pravidelně jsem onanoval, ale představa vztahu s ženskou – dokonce i v platonické rovině – se vymykala mé fantazii.

Měl jsem šestiletou nemanželskou dceru. Žila se svou matkou a já jsem platil alimenty. Kdysi dávno jsem byl ženatý, to mi bylo 35. To manželství vydrželo dva a půl roku. Manželka se se mnou rozvedla. Zamilovaný jsem byl jen jednou. Zemřela na akutní alkoholismus. Bylo jí tehdy 48, mně 38. Moje žena byla o dvanáct let mladší než já. Předpokládám, že ani ona už nežije, i když jistý si tím nejsem. Vždycky o Vánocích mi psávala dlouhé dopisy ještě šest let poté, co jsme se rozvedli. Na žádný z nich jsem neodpověděl... 

Nevím přesně, kdy jsem poprvé spatřil Lydii Vanceovou. Bylo to asi před šesti lety; já jsem zrovna po dvanácti letech přestal pracovat jako pošťák a zkoušel jsem psát. Měl jsem strach a pil víc než kdy jindy. Pokoušel jsem se o svůj první román. Během psaní jsem každou noc vypil půllitr whisky a dvanáct piv. Kouřil jsem levné doutníky, psal, pil a poslouchal v rádiu vážnou hudbu až do svítání.

Dal jsem si za úkol napsat deset stránek za noc, ale nikdy jsem až do dalšího dne netušil, kolik už jich mám vlastně hotových. Ráno jsem vstal, vyzvracel se, potom jsem šel do obýváku a podíval se na pohovku, kolik tam těch stránek leží. Pokaždé jsem tu svou desítku překročil. Většinou se tam válelo tak sedmnáct, osmnáct, třiadvacet nebo i pětadvacet stránek. Samozřejmě bylo nutné tu práci po každé noci probrat, nebo vyhodit. Jednadvacet nocí mi trvalo, než jsem svůj první román dopsal. 

Majitelé domu, ve kterém jsem tehdy žil, mě měli za cvoka. Pokaždé, když jsem se probudil, stál na verandě velký hnědý papírový pytel. Obsah býval různý, ale většinou v nich byly rajčata, ředkvičky, pomeranče, jarní cibulky, plechovky s polévkou a červené cibule. Popíjel jsem s nimi každý druhý večer pivo až do čtyř do pěti do rána. Starý pán vždycky nakonec vytuhl a jeho paní a já jsme se drželi za ruce a já ji občas políbil. Ve dveřích jsem jí vždycky vlepil francouzáka. Byla celá vrásčitá, ale nebránila se. Byla to katolička, a když si nasadila růžový klobouk a vyšla v neděli ráno do kostela, vypadala roztomile.