Keith Haring 

Deníky 

2013, Kniha Zlín, přeložil Ladislav Nagy

29. dubna 1977, Pittsburgh 

Je mi smutno... Je mi smutno, protože jsem zas nějak mimo. Nebo bych měl říct „ještě“? Nevím, co chci, ani jak toho dosáhnout. Tvářím se, jako bych to věděl a šel si za tím přímočaře, ale ve skutečnosti dělám houby, a když na to přijde, vlastně ani nevím, co chci. Asi mám strach. Strach, že jsem mimo. Asi proto, že se neustále srovnávám s ostatními, jejich zkušenostmi, myšlenkami.

Měl bych se na obojí dívat s odstupem a nesrovnávat. Srovnávám svůj vlastní život s myšlenkou nebo příkladem, které patří do úplně jiného života. Všechno má své pro a proti a jen v tomto směru bych se měl srovnávat s ostatními. To jsou dvě různé věci. Existuje jen jeden způsob, jak mohou ostatní získat moji pozornost, jak si zasloužit můj obdiv nebo dosáhnout toho, abych je chtěl napodobovat – a to tak, že zariskují a budou si věci dělat po svém. Musím se na všechno dívat s nadhledem a nesrovnávat.

Pokud se budu snažit napodobovat život jiných, promarním ten svůj, protože vše budu jen opakovat. Když ho ale budu žít po svém a vliv druhých mi bude sloužit jako inspirace, výchozí bod, můžu se místo nečinnosti ještě víc umělecky rozvinout. Pokud tohle dokážu přijmout a přenést do reálného života, tak mi to určitě pomůže, ale zase mám strach. Strach, že tohle zjištění budu ignorovat, zaseknu se někde, budu si hledat výmluvy, že taková je prostě lidská povaha nebo nějaký podobný hovadiny.

Ostatně už takhle žiju dlouho, takže to vypadá, že jsem odsouzený tak pokračovat dál. Uvědomil jsem si to sice až teď, ale přesto je to povzbuzující. Když dokážu tohle, nemělo by zas být tak těžký odpovědět si na otázky a potlačit pochybnosti o vlastní budoucnosti. Když ale jde jen o mě, tak bych měl být schopen odpovědět na všechno. Stejně jako v tom, co jsme prožili v minulosti, i v přítomnosti vždycky člověk narazí na něco magického, čemu někteří říkají „osud“.

Poslední dobou mi to moc zřejmý nebylo nebo si to aspoň neuvědomuju, ale vím, že někde z nějakýho důvodu anebo i bez něj skončím, na něco odpověď najdu anebo mi bude aspoň trochu jasnější, proč a co je mým cílem, nebo co budu dělat nebo prostě „co mám dělat“. Jestli je takovýhle osud špatný, tak špatný není, protože se ty věci staly, a tudíž se měly stát. Jenom bych si přál, abych měl víc sebevědomí, pokusil se odhodit mylný předsudky, názory a abych prostě žil.

Žil. Tak jednoduchý to je. Žil až do smrti. 

Dneska jsme dorazili do národního parku Interstate, utábořili se, seznámili se s nějakými dalšími lidmi, prodali pár triček. Dali jsme si trip. Seznámili jsme se s lidmi, co vyrazili na Grateful Dead do Minnesoty. Grateful Dead v Minnesotě! Taky jedem na Grateful Dead do Minnesoty! 

Našel jsem v parku strom, ke kterýmu se jednou vrátím. Vypíná se ze strany nad řeku St. Croix a skvěle se na něm sedí a leží.