Jan Kameník

Cesta za Henochem

2013, TORST

26. III. 1944.
V létě 1941 spálila před Dal. svůj mystic. deník se záznamy stavů za několik let. Škoda neb v paměti neutkvělo vše podstatné. Bylo tam např. o vrzání v zad. části hlavy, o zvuku polnice, o hromu, o zemětřesení, o smrti a rozkladu, o klepání, o hudbě, o víru, o spojených s tím někdy vidinách a pod.

Také jsem zanedbala cvičení, mnoho let omezila se pouze na nábož. vzepětí. Ale i přes to stavy řídce byly. Nyní opět počínám cvič. A ihned ráno bylo vytrž., úžasné tím, že jsem to viděla také. S prvními zvuky vírnými se objevilo jako husté množství tenkých napiatých stříbřitých strun vodorovně nade mnou. Náhle tato strunová stěna se snesla na mne, čímž ihned počal mnou procházet známý proud (struny tedy byly živé proudy, jen zdánlivě prve statické) a sice odshora dolů.

A opět tento proud jsem viděla a měl asi tuto podobu (detail): bílá stříbřitá síť, zdá se, že tvořená nitkami, jež se vlní. Síť ne plošná, nýbrž trojrozměrná, naplňující prostor. Slastný silný proud, asi jako nedávno voda (křest vodou?), jež mne zač. t. roku oblévala (též shora dolů). Potom se snesly na mne dva kolmé příčné tenké proudy a hladké a ty mi bolestně protkly obě ňadra v bradavkách.

20. VIII. 
Silný proud bez jiných zjevů. Nejmocnější v zádech a v kolenou.

14. IX. 
Vírný zvuk, na to proud větru od noh (a sice od pravé zdravé) tlakem stoupající vzhůru. 

(Přerušeno zakašláním Ivana. Ale opět začlo znovu.) Ještě i teď ráno trvá pocit posvátné hrůzy a tajemství.

20. IX. 
Proud od dola vzhůru, zastavující se ve středu, v trupu, k hlavě, zdá se mi, že ani nedošel. Vanulo to a syčelo jako supící lokomotiva.

1945. 
10. IX. 
Vír podobný spíše silnému vichru, vichr podobný spíše hřímání. Při tom těžký a bolestný tlak vzadu na krk, trvající zároveň s vichrem. A tato bolest nejen že tlačila, ale jakoby pálila.

1948. 
14. V. 
Po tak dlouhé době. A opět stoupající od paty k hlavě. Jako šlehající plamen, který nepálí a žíhá po celé páteři a chvíli plápolá a žíhá (bez palu, ale sílou) šíji od lopatek k hlavě, jako by chtěl hojit bolesti. A při tom jsem viděla: Své vlastní ruce (jako mocí vztažené kupředu), které byly bez prstů, jen pahýly, a těsně k sobě stisknuté jako v prosbě, těsně jako srostlé. Nevím, co to je za znamení a co se mi tím naznačuje, je to hodně děsivé.