Jenni Fagan 

Panoptikon 

2013, Odeon, přeložila Markéta Olehlová

Je to neoznačený auto. Má zabarvený skla, uvnitř je cítit vanilkovej osvěžovač. Pouta na rukou mě dřou, ale nejsou tak nafest, aby se mi zařezávaly, na to jsou moc mazaný. Policajt mě okukuje ve zpětným zrcátku. Vesnice je jeden zpomalovací práh za druhým, pak řeka, pár domků s okenicema připomínajícíma ochablý oční víčka. Podivný pole. Hrozně obrovský. A širokánský. I nebe je obrovský. 

Mohla bych hrát na narozeniny, to ale nejde, to se musí, když jste sami. To se musí hrát tajně, nebo tě ty z experimentu najdou. Teď si musím zapamatovat číslo, který je nalepený zevnitř okýnka. Je to 75999.43. Zavřu oči a opakuju ho v duchu furt dokola. Otevřu je, bingo, napoprvé. 

Auto přejede po malinkatým starodávným mostku. Přála bych si, aby z něj hupslo do řeky. Voda je sice slušně hnědá, ale i tak bych si pak přišla nějak čistší. Jednou jsem deset dní za sebou spala v lese, bylo to fajn, nikde žadný lidi, většinou teda. Totiž až na toho šiblýho pedofila, co byl celej nadrženej, tak jsem se holt koukala. Když byl čistej vzduch, každý ráno jsem se vykoupala v peřejích, vyprala si spoďáry a triko a usušila si je na kameni a mezitím se opalovala. 

Mohla bych takhle žít. Žádnej stres. Nikde žádný okna ani dveře. Tenkrát nejspíš bylo babí léto, protože ještě bylo docela teplo, i když bylo už září. Bylo mi dvanáct a byla jsem v hajzlu, ale ne tak moc co teďka. 

Policajtka mě chytí za ruku. Už jsme spolu měly co do činění. Nevidí, jak zatínám v pěsti nehty. Ani já jsem si toho nevšimla, teda až do chvíle, když jsem ji rozevřela a uviděla na dlani rudý srpečky. 

Nesnáším ji. Ten její ksicht. Ty hustý chlupy, co má na krku ten chlap. Jak otáčí volantem. Mnohem horší je teda tohle místo. Nedá se zdrhnout. Když si uhlazuju sukni od školní uniformy, pouta zacinkají. Mám ji celou od krve. 

Projedeme kolem obrovský kamenný zdi, až k bráně ze dvou vysokejch sloupů. Na prvním z nich je chrlič, někdo mu típnul do ucha cigáro. Na druhým se krčí okřídlená kočka. 

Rozbuší se mi srdce. Ne kvůli tomu, co mě čeká na konci příjezdový cesty, ani kvůli třem bezesnejm nocím v cele. Ani kvůli tomu, jak posměšně se na mě dívá ten policajt v zrcátku. To ta kočka, má červený oko a děsivě se usmívá. 

Otoč se a koukni se na ni taky. To mi vzkázal mnich, načáral to na kus papíru, kterej utrhl z krabice s vločkama. Kočka s jedním křídlem, psáno tužkou, nic víc. Poslal mi to z blázince. Helena mě tam za ním chce vzít, hned jak se vrátí. 

Koukni se na ni. Opravdická kamenná kočka s křídlama. Ohromující. Kdyby ty křídla roztáhla, měly by na šířku několik metrů. Na ramenou jí roste žlutej lišejník. Potom ji nakreslím, hned vedle dvouhlavýho lítajícího kotěte a klubka hadů na tripu, s cylindrama a spirálama místo očí a pěkně rozeklanejma zubama. 

Cedule Panoptikon se choulí mezi stromama, na kterejch visej kaštany. Listnatá brána háže na cestu skvrnky světla, světýlka se mi mihotají po tváři, v okýnku se mi odráží v očích jantarová záře a pak nic. 

Panoptikon se vynoří na velkém prostranství na konci dlouhý příjezdový cesty. Má čtyři patra, dvě věžičky na každý straně a uprostřed špičku, to bude strážní věž. 

„Tam se tě nikdo bát nebude,“ pronese policajtka. 

Odepne řetěz, kterým má k pasu přidělaný moje pouta. Poškrábu se pod culíkem, pak na noze. Je to takový to svědění, který se přesouvá po těle sem tam.