Alice Munroová

Příliš mnoho štěstí

2013, Paseka, přeložila Zuzana Mayerová

Doree musela jet třemi autobusy – prvním do Kincardine, kde si počkala na druhý spoj do Londonu, a tam znovu čekala na městskou linku až na místo. Na cestu se vydala v neděli v devět hodin ráno. Protože mezi autobusy vždycky nějaký čas čekala, trvalo jí ujet těch sto a několik mil až do dvou odpoledne. Že celou dobu strávila vsedě, ať už v autobusech nebo čekárnách, jí vlastně nevadilo. V práci toho za celý den moc nenaseděla.

Doree pracovala jako pokojská v motelu Blue Spruce Inn. Uklízela koupelny a převlékala postele, luxovala koberce a leštila zrcadla. Práce se jí líbila – do určité míry jí zaměstnávala mysl, takže večer bývala unavená a mohla v noci spát. Jen zřídka musela uklízet opravdu velký nepořádek, i když některé kolegyně mohly vyprávět historky, ze kterých by naskakovala husí kůže. Ostatní pokojské byly většinou starší a svorně tvrdily, že by se Doree měla snažit postoupit výš. Radily jí, aby se přeškolila na práci v recepci, dokud je ještě mladá a hezká. Ona ale byla spokojená s tím, co dělá. Nestála o místo, kde by musela mluvit s lidmi.

Nikdo z lidí v práci nevěděl, co se stalo. Anebo jestli to věděli, nedávali to na sobě znát. V novinách tehdy otiskli její fotku – použili momentku, na které ji vyfotografoval s jejich třemi dětmi: miminkem Dimitrim v náruči a Barbarou Ann a Sashou po stranách, jak k ní vzhlížejí. Tenkrát měla dlouhé a vlnité hnědé vlasy, svou přirozenou barvu, jak se mu to líbilo, a obličej plachý a líbezný – ne zcela přesný obraz toho, jaká skutečně byla, spíš jakou ji chtěl vidět.

Od té doby se nechala odbarvit a ostříhat nakrátko a hodně zhubla. A nechávala si říkat svým druhým jménem: Fleur. A taky zaměstnání, které jí našli, bylo ve městě dost vzdáleném od místa, kde bydlela předtím.

Tohle byla její třetí cesta. Při prvních dvou návštěvách se s ní odmítl setkat. Jestli to udělá i dnes, prostě se už přestane snažit. A i kdyby se s ní setkal, stejně za ním možná na nějaký čas přestane jezdit. Nebude to lámat přes koleno. Upřímně řečeno ale vlastně nevěděla, co nakonec udělá.

V prvním autobuse byla ještě docela klidná. Prostě se nechala vézt a pozorovala krajinu. Vyrostla u moře, kde jsou lidé zvyklí na pár týdnů jara, ale tady zima skoro okamžitě přeskočila do léta. Ještě před měsícem všude ležel sníh, a teď bylo tak teplo, že se dalo chodit jen v tričku. Na polích se třpytily velké plochy vody, které slunce zalévalo svými paprsky skrz nahé větve stromů.

V druhém autobuse už byla trochu nervózní a nemohla se ubránit nutkání v duchu hádat, která z žen sedících okolo možná také jede tam, co ona. Byly to osamělé ženy, většinou pečlivě oblečené, jako by chtěly působit dojmem, že jedou do kostela. Ty starší vypadaly, jako by patřily k nějaké přísné, staromódní církvi, kde musejí ženy nosit sukně a punčochy a nějakou pokrývku hlavy, zatímco mladší mohly být z nějaké liberálnější obce, která tolerovala kalhotové kostýmy a pestré šátky, náušnice a nakadeřené účesy.

Doree se nehodila do žádné z obou skupin. Za rok a půl, co chodila do práce, si nekoupila nic na sebe. V práci nosila uniformu a mimo ni džínsy. A taky se vůbec nemalovala, protože předtím jí to nedovolil a teď, i když by mohla, si na to nezvykla. Načepýřené žluté chmýří na hlavě jí k hubenému nevýraznému obličeji moc neslušelo, ale tím se netrápila. 

Ve třetím autobuse si sedla k oknu, a aby se uklidnila, četla si pouliční nápisy – reklamy a názvy obchodů.