Émile Ajar 

Život před sebou 

2013, Plus, přeložil Vladimír Saudek

Paní Růženka teď bývala duchem nepřítomná čím dál častějc, to třeba o sobě nevěděla i celé hodiny. Vždycky jsem si při tom vzpomněl na cedulku, kterou vyvěšoval náš švec pan Reza, aby zákazníkům sdělil, že v případě nepřítomnosti se obraťte tam a tam, jenže já nikdy nevěděl, kam a kam se mám obrátit; to víte, vždyť se najdou i takoví, co chytěj v Mekce choleru. Posadil jsem se vedle ní, vzal ji za ruku a čekal, až se vrátí. 

Paní Lola nám pomáhala, jak jen to šlo. Po výkonu, který ve své profesi odevzdávala, se z Bouloňského lesíka vracívala polomrtvá, a pak spala třeba až do pěti odpoledne. Ale k večeru k nám vždycky zaskočila, aby nám píchla. Sem tam nějakého strávníka jsme ještě splašili, ale aby se z nich dalo žít, to teda ne, a paní Lola říkala, že řemeslo kurvy jde do háje kvůli konkurenci, která je grátis. Kurvám, co jsou zadara, dá policie pokoj, ta si bere na mušku vždycky jen ty, co něco stojej.

Měli jsme třeba případ vydírání, kdy jeden pašák, který byl jen prachsprostý kuplíř, hrozil, že udá dítě jedné z děvčat Socpéči včetně žádosti o odnětí mateřských práv v důsledku prostituce, když neodjede do Dakaru, takže jsme si toho hošíka – jmenoval se Pinďa, ať mě pámbů netrestá – museli nechat deset dní, pak se to srovnalo, protože se do celé záležitosti vložil pan N’Da Amédée.

Paní Lola se starala o domácnost a pomáhala paní Růžence držet se v čistotě. Nechci tady na ni pět nějaké chvalozpěvy, ale v životě jsem neviděl Senegalce, který by byl lepší mámou od rodiny než paní Lola, věčná škoda, že se tomu příroda vzepřela. Takovou nespravedlnost si nezasloužila a několik harantů, kteří mohli být šťastní, tak přišlo zkrátka. Dokonce neměla ani nárok nějakého adoptovat, protože transvestiti se lišej kapánek moc a tohle vám nikdo nikdy neodpustí. 

Můžu vám říct, že na zprávu o smrti paní Růženky, ke které dojde hned, jak se naskytne vhodná příležitost, totiž až se všechny její orgány shodnou na tomto cíli, celý barák reagoval velice příznivě. Vemte si třeba čtyřku bratrů Zaumových, partu stěhováků a kvůli piánům a skříním nejsilnější chlapy z celé čtvrti, které jsem já odjakživa obdivoval, protože já bych chtěl být čtyři zrovna tak.

Přišli nám říct, že s nima můžem počítat a že klidně snesou a zase vynesou paní Růženku, kdykoli dostane chuť trošku se provětrat. V neděli, to je v den, kdy se nikdo nestěhuje, sbalili paní Růženku, snesli ji jako piáno, naložili na stěhovák a jeli jsme k Marně, aby se nalokala čerstvého vzduchu. Onoho dne zrovna měla všech pět pohromadě, a dokonce si začala dělat plány do budoucna, protože nechtěla mít církevní pohřeb.

Nejdřív jsem si myslel, že se naše Židovka bojí Pánaboha a nechává se pohřbít mimo církev v naději, že mu unikne. Ale byl jsem vedle, Boha se nebála, naopak, říkala, že co se stalo, nemůže se odestát, teď už Mu nezbývá než přijít a poprosit ji za odpuštění. Podle mého paní Růženka, pokud byla při smyslech, chtěla umřít jednou provždy, a ne jako kdyby pak měla nastoupit nějakou další pouť.