Philip Roth 

Nemesis 

2013, Mladá fronta, přeložila Jana Hejná

PRVNÍ PŘÍPAD dětské obrny se toho léta vyskytl na začátku června, hned po Dni obětí války, v chudé italské čtvrti na druhém konci města. U nás, v židovské části Weequahic v jihozápadním cípu města, jsme se o něm ani o dalším tuctu nakažených roztroušených jednotlivě po celém Newarku v téměř každé čtvrti s výjimkou té naší vůbec nedozvěděli.

Teprve kolem Dne nezávislosti na počátku července, kdy už bylo ve městě hlášeno celých čtyřicet případů, se na titulní stránce večerníku objevil článek s nadpisem „Hlavní hygienik varuje rodiče před obrnou", v němž šéf zdravotního výboru dr. William Kittell upozorňoval rodiče na možné nebezpečí a doporučoval, aby pravidelně kontrolovali zdravotní stav svých ratolestí a okamžitě vyhledali lékaře, pokud by se u dítěte projevily příznaky jako bolest hlavy, bolest v krku, nevolnost, ztuhlost krční páteře, bolest kloubů nebo horečka.

Ačkoli dr. Kittell připustil, že čtyřicet potvrzených onemocnění představuje takto na počátku sezóny skutečně více než dvojnásobný výskyt oproti jiným letům, připomněl, že ve městě čítajícím 429 000 obyvatel se to v žádném případě nedá označit za epidemii. I letos v létě je, stejně jako každý rok, nutné zachovat opatrnost a dodržovat určitá hygienická opatření, ale rodiče zatím rozhodně nemají důvod k takovým obavám, jaké „celkem oprávněně" projevovali před osmadvaceti lety během největší epidemie této choroby, jež kdy propukla, čímž měl na mysli epidemii v severovýchodních státech USA v létě roku 1916, kdy ochořelo více než 27 000 dětí, z nichž 6000 zemřelo. Jen v Newarku bylo tehdy hlášeno 1360 případů a 363 úmrtí.

Ovšem i v létě s jen průměrným počtem nakažených, kdy byla šance onemocnět mnohem menší než v onom osudném roce, vyvolávala paralytická choroba, jež vedla k trvalému postižení a znetvoření dětí či k jejich neschopnosti dýchat vně obrovského válcového dýchacího přístroje známého pod názvem železné plíce – choroba, která mohla vést od ochrnutí dýchacích svalů až ke smrti –, mezi rodiči v naší čtvrti velké znepokojení a narušovala bezstarostný prázdninový život dětí, které by si jinak mohly díky volnu hrát celé dlouhé dny od úsvitu až do pozdního soumraku venku.

Strach z hrozivých následků závažného onemocnění zhoršovala i skutečnost, že tehdy ještě neexistoval lék ani očkovací vakcína. Poliomyelitida – neboli „dětská" obrna, jak se nemoci začalo říkat v dobách, kdy se věřilo, že napadá zejména batolata – mohla bez očividného důvodu postihnout kohokoli. Ačkoli byla nejrozšířenější mezi dětmi do šestnácti let, její těžká forma mohla propuknout i u dospělých, jako tomu bylo v případě tehdejšího prezidenta Spojených států.

Franklin Delano Roosevelt, nejznámější oběť obrny, se nakazil coby statný dospělý muž ve věku devětatřiceti let a následně byl při chůzi odkázán na hůl. I tak ovšem potřeboval ke vzpřímenému postoji a udržení rovnováhy silný korzet z oceli a kůže, který mu svíral dolní končetiny od boků až k chodidlům. Za svého působení v Bílém domě založil charitativní organizaci March of Dimes, jejímž úkolem bylo získávat prostředky na výzkum nemoci a poskytovat finanční pomoc zasaženým rodinám, neboť přestože částečné, či dokonce úplné vyléčení postiženého nebylo nijak výjimečné, docházelo k němu obvykle teprve po měsících nebo dokonce létech drahé nemocniční péče a rehabilitace.

Během každoroční týdenní kampaně pomáhali mladí Američané v boji proti chorobě tím, že odevzdávali své drobné ve školních sbírkách, házeli deseticenty do sbírkových kasiček, s nimiž v biografech obcházeli uvaděči sály, a po celé zemi se na zdech obchodů a úřadů a na chodbách škol objevovaly plakáty s nápisy „I ty můžeš pomoci!" a „Pomoz v boji proti obrně!". Plakáty s fotografiemi dětí v kolečkových křeslech – roztomilá holčička s nohou v ocelové dlaze, která si ostýchavě cucá palec, vymydlený chlapeček s ortézami, jenž se statečně usmívá a v očích se mu zračí naděje –, plakáty, díky nimž začala najednou jinak zdravým dětem připadat hrozba nákazy děsivě reálná.