Philip Roth 

Druhý život 

2010, Mladá fronta, přeložil Jiří Hanuš

Ode dne, kdy rodinný lékař během pravidelné prohlídky objevil abnormálnost na EKG a Henry strávil noc v nemocnici, aby se podrobil koronografii, jež rozsah onemocnění odhalila, léčili ho úspěšně medikamenty a umožnili mu pracovat a věnovat se rodinnému životu jako dřív.

Dokonce si ani nestěžoval na bolest na prsou či dýchavičnost, kterou by jeho lékař mohl u pacienta s pokročilou aterosklerotickou arteriální obstrukcí snadno předpokládat. Před rutinní prohlídkou, která abnormálnost odhalila, neměl žádné příznaky a neprojevily se u něho ani po celý rok, v jehož závěru se rozhodl pro operaci – bez příznaků, ale s jediným děsivým vedlejším účinkem vyvolávaným právě léky, které stabilizovaly jeho stav a podstatně snižovaly riziko infarktu. 

Potíže nastaly po dvou týdnech léčby. „Tohle už jsem slyšel tisíckrát,“ prohlásil kardiolog, když mu Henry zavolal, aby mu sdělil, co se s ním děje. Kardiolog, podobně jako Henry úspěšný, vitální, dobře situovaný specialista na pokraji čtyřicítky, obtíže svého pacienta plně chápal. Pokusí se snížit dávkování tak, aby betablokátor dál působil proti srdečnímu onemocnění a proti vysokému tlaku, aniž by Henryho omezoval v sexuálním životě. Někdy se dá jemným vyladěním medikace dosáhnout „kompromisu“, řekl. 

Šest měsíců experimentovali nejprve s dávkováním, a když to nepomohlo, s jinými typy betablokátoru, ale nic nezabíralo – už se neprobouzel s ranní erekcí a neměl dostatečnou potenci na soulož s manželkou Carol ani s asistentkou Wendy, která nepochybovala, že příčinou této děsivé změny je ona a nikoli lék. Když po pracovní době zamkli dveře do čekárny a stáhli žaluzie, snažila se ho vzrušit se vší rafinovaností, jaké byla schopna, ale byla to úmorná dřina pro ně pro oba. A když jí řekl, že to nemá smysl, prosil ji, ať toho nechá, a musel jí nakonec rozevřít čelisti násilím, aby ji přiměl přestat, byla tím víc přesvědčená, že chyba je v ní.

Když jednou večer propukla v pláč a řekla mu, že je to stejně jen otázka času, než si najde nějakou jinou, Henry jí vlepil políček. Kdyby to byl čin kance, muže zdivočelého ve slepém orgasmu, Wendy by to přijala s charakteristickým klidem. Tentokrát to však nebyl projev vrcholného vzrušení, ale naprosté ztráty trpělivosti s její slepotou. Ta pitomá holka to prostě nechápe! Ale Henry ji pochopitelně také nechápal. Doposud mu nedocházelo, jaký zmatek může taková ztráta vyvolat v ženě, která ho shodou okolností zbožňuje. 

Vzápětí ho přemohly výčitky svědomí. Tiskl plačící Wendy k sobě a ujišťoval ji, že prakticky celé dny nemyslí na nikoho jiného. A opravdu – kdyby Wendy připustila (to se jí ovšem neodvážil říct), aby jí našel práci v jiné zubní ordinaci, nemuselo se mu každých pět minut připomínat, co už nemůže mít. Pořád ještě během pracovní doby přicházely chvíle, kdy ji potají pohladil nebo roztouženě jako kdysi sledoval, jak v přiléhavé bílé tunice a kalhotách přechází po ordinaci, ale pak si připomněl svoje růžové tabletky na srdce a propadl zoufalství. Posléze se mu v hlavě začaly rodit ty nejdémoničtější fantazie, v nichž tuto oddanou mladou ženu, která by udělala cokoli, aby mu dokázala vrátit potenci, před jeho očima zmermomocňovali dva, tři, dokonce čtyři mladí muži. 

Snové vidiny Wendy se čtveřicí mužů bez tváře potlačit nedokázal, ale když seděl v kině vedle Carol, raději během milostných scén přivíral víčka a dopřával očím odpočinek. Protivil se mu už i samotný pohled na stoh hambatých časopisů u holiče. Musel se vší mocí držet, aby se nezvedl a neodešel od stolu, když někdo z jejich přátel začal vtipkovat o sexu. Začaly ho ovládat pocity hluboce nepřitažlivého člověka, zmocňovalo se ho netrpělivé, podrážděné, puritánské pohrdání virilními muži a vábnými ženami zabranými do erotických hrátek. Kardiolog předepisoval lék se slovy: „Zapomeňte na srdce a věnujte se životu,“ ale on to nedokázal, protože pět dní v týdnu od devíti do pěti nemohl zapomenout na Wendy.