Jasutaka Cucui 

Paprika 

2013, Odeon, přeložila Anna Křivánková

Kósaku Tokita vstoupil do ředitelny. Vážil dobře přes sto kilo. V místnosti bylo vedro na padnutí. 

V ředitelně Psychiatrického výzkumného ústavu seděli pouze Kósaku Tokita a Acuko Čiba. Pracovních stolů zde ovšem bylo pět. Dva stály vzadu u okna. Ředitelna byla spojena s místností určenou ostatním vědeckým pracovníkům, a protože byly spojovací dveře neustále otevřené, splývaly obě místnosti v jednu. 

Na stole Acuko Čiby ležely sendviče a káva zakoupené v místním bufetu. Zřejmě na ně neměla chuť. Už dlouho si k obědu dávala stále to samé. V ústavu byla i jídelna, kterou využívali jak zaměstnanci, tak hospitalizovaní pacienti, avšak vařili tam úděsně. Nedostatek chuti k jídlu byl pro Acuko na jednu stranu výhodný, jelikož alespoň nehrozilo, že přibere na váze a přijde tak o svou krásu, kterou tolik milovaly televizní kamery, před nimiž se musela každý den objevovat. Naneštěstí však Acuko na přízni kamer ani vlastní kráse nezáleželo – pokud ji ovšem nevyužívala k léčení svých pacientů. 

„Tak prý je to nakažlivá paranoia. Personál z toho šílí strachy,“ pravil Tokita a nasměroval přitom svou mohutnou tělesnou schránku k Acuko. Jednoho z místních pracovníků právě skolily halucinace. „Nikdo nechce sahat na skenery a reflektory.“ 

„To je špatné.“ Acuko už podobnou zkušenost měla. Většina místních psychiatrů žila ve strachu, že se nakazí duševní chorobou, a někteří dokonce šířili zvěsti, že k jejich přenosu může dojít dotykem sliznic, podobně jako u oparu. Od té doby, co se na psychiatrickém oddělení začalo k léčbě duševních chorob používat skenerů a reflektorů, nabyl jejich strach postupně konkrétní podoby. „A ti, kteří se toho nejvíc bojí, jsou navíc ti samí, co se nedokážou vcítit do pacientů a akorát vytěsňují. Jeden by si myslel, že jakožto terapeutům jim taková zkušenost pomůže k sebezdokonalení.“ 

Vytěsnění – či celým názvem vytěsnění zodpovědnosti – znamenalo, že psychiatr nedokázal navázat s pacientem lidský vztah, avšak vinu za toto selhání nepřičítal sobě, nýbrž pacientově nemoci. Ještě před dvaceti lety šlo o samý základ diagnostiky schizofrenie. 

„Cože, už zase dušená zelenina a grilovaný kuře?!“ Tokita nazdvihl víčko své nádoby s obědem, který mu připravila matka, a nespokojeně ohrnul tlustý spodní ret. Tokita žil společně s matkou v jednom z bytů určených zaměstnancům ústavu. „Na tohle vážně nemám chuť…“