Italo Svevo

Krátká sentimentální cesta a jiné povídky 

2013, Paseka, přeložila Alice Flemrová

Mladá žena, která žije sama a ve svém příbytku volně přijímá pánské návštěvy, je něčím, co náleží tomu, kdo si to chce vzít. Alespoň si to tak mysleli Arturo Marchetti a Ariodante Chigi, první slavný básník z N., ten druhý stejně tak slavný, ale jakožto herec, šermíř, pěstitel sportu. Přesně tohle si v duchu říkali první večer, kdy se jim dostalo přijetí u Rosiny, pěkné blondýnky, která se do N. přistěhovala teprve nedávno. Získat ji muselo být snadné, ale našim dvěma celebritám ztěžovala situaci jejich simultánní přítomnost. 

Rosina se hned prvního večera chovala tak, aby ani jednomu z nich neukřivdila. Nepochybně jí neunikla působivá výmluvnost básníkova, jeho duchaplnost, krása jeho tváře, bohužel bezvousé, zato však obdařené modrýma očima, plnýma citu stejně jako jeho slova; svůj účinek však na ni měla i mužná krása tmavovlasého Ariodanta, jeho rozvážné, chvílemi však energické pohyby, jeho zvučný a krásný hlas. Ctnosti jednoho byly ke škodě tomu druhému. 

Rosinin byt opustili současně a na ulici, než se rozloučili, se básník, který nedokázal odolat pokušení pátrat po záměrech obrovitého soka, zeptal: „Sympatická, že ano?“ 

„Sympatická,“ zopakoval Ariodante lhostejně. „Chodí trochu shrbená, což je škoda, kdyby nosila tu svou blonďatou hlavinku výš, vypadala by lépe.“ 

Při té kritické poznámce spadl Arturovi kámen ze srdce: „Zdá se, že se mu nelíbí; to se ví, muži, který svedl tolik žen, na jedné víc či méně už nesejde.“ 

Zato chudák Arturo dosud trávil život čtením a psaním. Jeho mládí dohasínalo v pětatřiceti létech a on se teprve tehdy rozhodl, že do svého bytí vpustí nový prvek, ženu. Do té doby snil o ženě jako o ideálu, o smyslu života; uchovával se pro ten smysl, chtěl, aby své ženě mohl nabídnout mladé, nedotčené srdce. Žena, o níž tolik snil, musela být zcela výjimečná bytost a musela mít hlavinku, jež by si zasloužila vavřínový věnec, který jí na ni chtěl vložit.

Ale ta žena nepřicházela, a když se mu zdálo, že ji našel, zhrdla nabízeným vavřínovým věncem pro umělé květy z kovu či kvůli pouhému krystalickému uhlíku. Nyní ho to čekání už znavilo, seznámil se tedy s Rosinou a v duchu si říkal: „Chci se alespoň pobavit; když najdu něco lepšího, opustím ji, jinak z ní udělám román svého života.“