Vladimir Bukovskij 

A vítr se vrací 

2012, Volvox Globator, přeložila Radka Bzonková

Říká se, že když se potápěč rychle vynoří z hlubiny na hladinu, může umřít. Nebo si přinejmenším přivodí nemoc, kdy se pění krev v žilách a člověka to trhá zevnitř. Něco podobného se mi stalo jednoho temného prosincového rána ve Vladimiru. 

Začínal normální vězeňský den, další v nekonečné řadě jednotvárných vězeňských dnů. V šest hodin, jak je zvykem, prošel kolem cel bachař, mlátil klíči o dveře a chraplavým hlasem křičel: „Bu-díí-ček! Bu-díí-ček! Bu-díí-ček!“ V šedivém přítmí na celách se zavrtěli muklové, nechtělo se jim vylézat ze svých pytlů, nechtělo se jim vymotávat ze všech těch dek, vaťáků a bund, do kterých se zabalili. Jdi s tím svým budíčkem do hajzlu! 

Zahřímal reproduktor. Vítězoslavně, zrovna jako při vojenské přehlídce na Rudém náměstí, zazněla hymna Sovětského svazu. Krucinál, zase jsme tu bednu zapomněli večer vypnout. „Hovoří Moskva! Dobré ráno, soudruzi! Ranní rozcvičku začínáme chůzí na místě.“ Krucinál, musíme to rychle vypnout. Chůzí na místě začíná v téhle zemi každý den. Zimní ráno přichází i na svobodě jako s těžkou kocovinou, ale ve vězení je to ještě horší. Ve vězení snad neexistuje odpornější denní doba. Nechce se nám žít a ten den, co nás čeká, nám připadá jako hotové prokletí. Ne nadarmo se ve staré vězeňské písni zpívá: 

Ráno se vzbudíš, město ještě spí.

Vězení nespí, je dávno na nohou.

A srdce ubohé tak zabolí, 

jak ožehlé bleskem, co projel tmou. 

Po zasněženém dvoře projel hrkající „vězeňský teréňák“ – vozík s bandaskami, na kterém se rozváží snídaně do všech bloků. Je slyšet, jak personál dole vykládá bandasky, vleče je do patra a bouchá s nimi o zem. Cvakají okýnka na výdej stravy, ťukají misky a hrnky. Ovesná kaše je řídká a vychladlá. Ještě že nám nalévají aspoň horkou vodu, tu neocenitelnou božskou tekutinu. Kdesi už vzplanula první hádka a létají nadávky – že by někomu nepřivezli kaši? Celé osazenstvo jedné cely mlátí miskami o dveře. Pozdě, mají smůlu, snídaně už se na vozíku, s vrzáním a hřměním jako při nějaké bitvě, přesunula po chodbě mnohem dál, skoro až na konec. Kdo ti teď uvěří, jak dokážeš, že jsi kaši dostal nebo nedostal? Měl jsi strčit misku do okýnka, dokud bylo otevřené. 

Obyčejně jsem si po snídani opakoval anglická slovíčka, která jsem si vypsal předešlý večer. Opakoval jsem si je dvakrát denně – ráno a před večerkou. To jsem měl místo rozcvičky, místo chůze na místě, abych si rozpohyboval mozek. Později, během dne, jsem se pouštěl do složitějších úkolů. Právě jsem si sedl na palandu se slovníčkem a skrčil jsem si pod sebe nohy, když se otevřelo okýnko ve dveřích: „Desítka! Odchod! Všechny věci s sebou!“ To mi tak ještě chybělo. Právě mi tedy začal prokletý den. Posbírat všechny svoje věci, vláčet se na nové místo, zabydlet se tam – tak to jsem přišel o celý den učení! Kam mě asi povedou? Ty krysy člověku nikdy nic neřeknou, věčně jsou tajemní jako černá truhla. 

„Hej, veliteli, veliteli! Máme si vzít i prostěradlo? A matraci? A nádobí?“ Tohle je součást naší průzkumné strategie. Když s matrací, tak nás povedou na jiné patro v téhle budově. Když bez matrace, tak někam úplně jinam. Ale kam? A jestli mám jít i s prostěradlem, tak to znamená přesun do budovy č. 1 nebo č. 3, protože v budově č. 2 vydávají vlastní prostěradlo i nádobí. 

„Vezměte si všechno,“ odpovídá nejasně velitel, snaží se mlžit. Chlapi, kam nás zase poženou? Do karceru, zase do práce, nebo do budovy č. 1? Tak to nás zase čekají protesty, zostřený režim a menší příděl jídla. A co když je to šťára? Tak to ať nad námi stojí všichni svatí, nic horšího už snad ani být nemůže. Knížky mám zastrkané v různých místech na cele, aby mi je nenašli, a také různé zakázané věci – nůž, několik žiletek nebo ručně vyrobené šidélko. Tohle všechno mi zabaví. 

Do vězňů jako když střelí. Každý z nich má někde něco schovaného, každý se snaží ještě něco zamaskovat. Rychle zasunout nedovolené předměty do vaťáku, tam by to nemuseli strážní najít. Anebo do boty. I když poslední dobou začali prohlížet boty na rentgenu. Člověku rentgen neudělají, to ani náhodou, ale boty – ty si prohlížet budou. Bože můj, boty! Vždyť já jsem je dal do opravny! 

„Veliteli, vezmi telefon a zavolej do opravny bot – mám tam svoje holínky. Bez nich nikam nejdu, veliteli!“ 

Dva měsíce mi trvalo, než jsem se té opravy dočkal, psal jsem žádosti, dovolával jsem se svého práva, bil se jako lev, a když mi je konečně vzali do opravy – tu máš, čerte, kropáč! Hlavně ať mi je vrátí, klidně i neopravené, na to teď kašlu, sakra práce. No aspoň že jsme se stihli nasnídat. Možná že oběd stihneme už na novém místě. Ale kam nás to teď, kruci, poženou?