Joe Dunthorne 

Ponorka 

2013, Plus, přeložil Štěpán Hnyk

Dnes večer, poprvé po několika týdnech, jdou naši společně ven. Jdou do koncertní síně Brangwyn Hall na Bartóka v podání Velšské filharmonie. Táta se na to těšil; vstupenky přišly už před několika měsíci a byly přišpendlené na korkové nástěnce v kuchyni. Bere si manšestrové sako a kravatu. V náprsní kapse má kapesníček. 

Máma je pořád ještě ve sprše. Táta chodí po domě a dává věci na jejich místo. Chodím za ním z pokoje do pokoje a jen se dívám. Dálkový ovladač položí na vršek televize. Neotevřené dopisy shrábne z jídelního stolu a položí je na třetí schod. Z radiátoru vezme ručník, pečlivě ho složí do čtverce a dá ho do skříně. Umyje prázdnou plechovku od kočičího žrádla, strhne z ní etiketu, oškrábe lepidlo a postaví ji na parapet nad dřezem. Po skončení každé činnosti se podívá na hodinky. Pokaždé když projde kolem koupelny, podívá se na páru valící se zpod dveří. 

Máma vyjde ze sprchy. Ručník má ovázaný přes prsa a splývá jí až do poloviny stehen. S mokrými vlasy a s červenými tvářemi a čelem vypadá jako kluk. Zajde do ložnice a zavře za sebou dveře. Rozhučí se fén. Táta zkoumá svoje hodinky. 

Dojde si pro klíčky od auta, sundá je z háčku a dá si je do kapsy. Pak zmizí do sklepa a přinese tácek zmrzlých vepřových kotlet. Dá je do ledničky. 

„Zítra budou taťkovy speciální kotletky s citronovou trávou,“ řekne a usměje se na mě. 

Já na to neříkám nic. 

Fén ztichne. 

Táta zavolá z chodby. 

„Už musíme jít.“ 

Navlékne si svůj dlouhý tmavomodrý kabát, i když je venku teplo.

Neozve se žádná odpověď. Vyjde po schodech nahoru a postaví se do dveří ložnice. S odstupem ho následuji a zůstanu na odpočívadle, abych ho mohl pozorovat mezerami mezi sloupky zábradlí. Vidím mámu v kalhotkách, jak se probírá svými věcmi v šatníku. Snažím se nesoustředit na nic konkrétního. 

„Přijdeme pozdě,“ řekne táta. 

Je tak bílá a kalhotky se jí zařezávají do stehen. 

Vytáhne černé šaty a prohlédne si je. Táta vycouvá z ložnice a poměrně hlasitě za sebou zavře dveře. 

Odchází, ale pak se zastaví. Otočí se a zakřičí na zavřené dveře: 

„Tohle děláš sakra pokaždý!“ 

Pak proběhne kolem mě na odpočívadle, dolů po schodech, vyběhne ze vchodových dveří a práskne i s nimi. Máma otevře dveře z ložnice. Usměje se na mě a zvedne obočí. Má na sobě ty černé šaty; končí jí těsně nad koleny. Červené čéšky jí vystupují jako boule. 

„Zvládneš to tady dneska sám?“ ptá se. 

„Jo, mám nějaké věci na práci,“ odpovím a předpokládám, že se dál zajímat nebude. 

„Jaké věci, ty tajnůstkáři?“ 

Asi začínám vycházet ze cviku. 

Získám trochu času tím, že vejdu do ložnice a podívám se z okna. Táta na ulici provádí trojbodovou otočku. 

Přemýšlím, jaké věci. 

„Zosnovat nějaké spiknutí. Ukout nějaké pikle,“ odpovím.

„Aha,“ řekne a poskakuje, jak se snaží obout si boty na podpatku, „tak hodně štěstí.“ 

Táta auto otočil, takže teď už směřuje správným směrem. Je to výborný řidič na útěky od vloupaček. Máma si ze sametové krabičky vyndá stříbrné náušnice a přidrží si je u uší. Je nemožná zlodějka šperků. 

„Jo, nebo ne?“ zeptá se. Zaváhám, ale myslím si ne.