Domingo Villar

Pláž utonulých

2013, Host, přeložila Simoneta Dembická

Inspektor Leo Caldas vystoupil z taxíku, dvěma velkými kroky překročil kaluže na chodníku a vstoupil do vestibulu nemocnice. Propletl se davem lidí čekajících na výtahy a zamířil ke schodišti. Vystoupal do druhého patra a vydal se chodbou lemovanou dvěma řadami zavřených dveří. Zastavil se přede dveřmi číslo 211, mírně je pootevřel a nahlédl dovnitř. Na posteli u okna spal muž se zelenou dýchací maskou na obličeji. Televizor byl zapnutý, ale bez zvuku, na prázdné vedlejší posteli leželo na svlečené matraci složené povlečení.

Podíval se na hodinky, dveře zase zavřel a vykročil směrem k čekárně na konci chodby. Seděla tam stará žena, jejíž černé šaty ostře kontrastovaly s bílou stěnou. S nadějí vzhlédla, když Caldas nakoukl do místnosti, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, zklamaně sklopila oči zpět k podlaze.

Caldas uslyšel za zády spěšné kroky a otočil se. Chodbou se rychle blížil jeho otec. Zvedl ruku na pozdrav a vydal se mu naproti.

„Už jsi ho viděl?“ zeptal se otec šeptem, jakmile se setkali před zavřenými dveřmi.

„Jen odtud,“ odpověděl Leo. „Taky jsem přišel pozdě. Mluvil jsi s chirurgy?“

Otec přikývl:

„Říkají, že nemá smysl ho operovat.“

Když vstoupili do pokoje, inspektorův otec se posadil na prázdnou postel a s bolestným výrazem se díval na svého bratra. Leo Caldas zůstal stát. 

Jehlou zavedenou do vyhublé paže vtékal strýci Albertovi do těla obsah několika lahviček. Hruď se mu pod přikrývkou pomalu zvedala a pak zase prudce klesala, jako by si při každém výdechu hluboce povzdechl. Bublání destilované vody filtrující kyslík a hvízdání vzduchu, který unikal po stranách dýchací masky, přehlušovalo šum deště. 

Leo Caldas přešel k oknu. Poodhrnul záclonu a přes dvojité sklo pozoroval červená a žlutá světla aut uvízlých v dopravní zácpě a procesí deštníků na chodníku. 

Otočil se, vyplašený syčením masky, kterou si strýc sundal z obličeje, aby mohl promluvit. 

„Pořád prší?“ zeptal se slabounkým hlasem a zase si respirátor nasadil. 

Leo přikývl, lehce se pousmál se sevřenými rty a pokynul hlavou směrem k otci, aby na něj upozornil. Když ho strýc uviděl, chtěl si opět masku sundat, ale bratr mu to nedovolil: 

„No tak, nech si to nasazené. Jak ti je?“ 

Nemocný zvedl ruku a položil si ji na hruď, aby naznačil, že ho bolí. 

„To nic,“ uklidňoval ho bratr, „to je normální, že je to nepříjemné.“ 

Po chvíli ticha strýc ukázal na rozhlasový přijímač na nočním stolku a pohlédl na inspektora. 

„Říká, že poslouchá tvůj pořad,“ tlumočil inspektorovi otec. 

„Aha.“ 

Strýc přikývl a zvedl palec. 

„Říká, že se mu líbí,“ opět přeložil otec. 

„Aha,“ zopakoval Caldas a pak ukázal na němý televizor, kde právě běžely zprávy. „Myslím, že televize je zajímavější.“ 

Strýc zavrtěl hlavou a znovu zvedl palec směrem k rádiu. 

„Říká, že tvůj pořad je lepší.“ 

„Vážně si myslíš, že mu nerozumím?“ zeptal se Caldas otce. „Kromě toho to není můj pořad. Já mluvím jen někdy.“ 

Otec se podíval na bratra, jehož oči se za maskou usmívaly, a Caldas fascinovaně pozoroval, jak spolu mluví beze slov, jen pohledy a mimikou, tajným jazykem společně prožitého dětství.