David Jan Novotný 

Gilgul 

2013, Knižní klub

Bylo by nadnesené říci, že nocí třeskl výstřel. Netřeskl. Pleskl. Jako když labužník slastně mlaskne poté, co poválel po půnebí hlt skvělého vína. „Plesk!“ „Třesk!“ by to znělo bez tlumiče, ale smrtící zbraň jím byla opatřena, neboť není dobré za tiché noci plašit obecenstvo hlasitými výstřely. Tak tedy „Plesk!“ A desetitisícinu vteřiny poté prorazil projektil ráže .22 lebku přesně uprostřed čela. Na dvacet kroků a prakticky v chůzi, neboť střelec se snažil chovat zcela nenápadně a vystupoval jako zamyšlený noční chodec, který se jen na vteřinku připozastavil, tomu se tedy říká přesná muška. A jak by také ne, když to byl zkušený profesionál, jehož najali, aby za obvyklý obnos, který si účtoval, Andersona zabil.

Ani mu nemuseli říkat, jak Anderson vypadá, protože toho slovutného podvodníka s cennými papíry a bankovními deriváty znal kdekdo. Z televize, z novin, byl znám i ze záznamů policejních databází tří evropských zemí, ze soudních spisů, odložených ad acta, ježto žádná z žalob, která na něj byla kdy podána, nikdy neobstála. Důkazní nouze, zněl zpravidla verdikt, i když co je to za verdikt bez odsouzence, takže konečné výroky několika soudů byly z dosti dobrých důvodů pokládány za výsměch právu, ačkoliv žádný ze soudců se podvedeným a okradeným rozhodně vysmívat nechtěl. Anderson tak přivedl na mizinu nejen mnoho lidí, ale i dotčené soudy, které mají ovšem tu výhodu, že nemohou v případě důkazní miziny vyhlásit bankrot.

Ten chlap v tom uměl zkrátka a dobře chodit, byl mazaný už ve svých pěti letech a jeho mazanost s věkem zrála jako víno. V šedesáti toho za sebou měl víc než dost a tu se pár jedinců, kteří kvůli němu přišli o značné jmění, dobrou pověst a část rozumu, rozhodlo, že bude nejlepší ve jménu spravedlnosti mazaného Andersona vymazat z tohoto světa. Když se soudy ukázaly být na takového ptáčka krátkými, najali tedy střelce s krátkou zbraní. 

Střelec zkoumal, kde se Anderson pohybuje, kam chodívá obědvat a večeřet, které kluby navštěvuje, takže také záhy zjistil, že každé pondělí večer po osmé hodině zajde na jedno tmavé pivo do zaplivaného pubu poblíž katedrály v Southwarku. Sedí tam, s nikým nemluví, čte noviny, vypije pivo a zase jde klikatými uličkami nahoru k London Bridge, kde si chytí taxíka a jede domů.

Střelec nezkoumal, co do těch míst Andersona táhne, ani co tento jeho zvyk znamená, nerad se pletl do cizích životů a slídil v soukromí, ale usoudil, že okolí onoho pubu je to pravé místo, neboť je daleko od Andersonova domova, večer je vůkol klid, ulice jsou liduprázdné a zmizet z místa činu nebude problém. Vše naplánoval na pondělí 16. dubna 2001, když si předtím na následující den ráno opatřil letenku do Zürichu. Nechtěl se zbytečně zdržovat a krom toho se mu Londýn nijak zvlášť nelíbil.

Podle něj to bylo hřmotné město, v němž krom katedrály svatého Pavla a Westminsterské katedrály nebylo nic pozoruhodného, což je názor poněkud svérázný, ale co lze čekat od člověka, který se živí zabíjením druhých? V tom se rozhodně vyznal lépe nežli v architektuře. Kdyby měl více času a důkladně si prohlédl třeba onu starobylou katedrálu v Southwarku, když už tak obcházel okolo a sledoval Andersona, jistě by změnil názor. Ale on se nechtěl poblíž místa připravovaného činu pohybovat více, než bylo nezbytně nutné, takže se nemohl těšit z krásy nepoznaného. Zato se těšil z dobře odvedené práce. I když na druhé straně měl jakýsi nejasný pocit, který v něm vyvolával Andersonův nazrzlý vous.

Jedni říkají, že zrzaví přinášejí štěstí, druzí, že přinášejí smůlu, třetí tvrdí, že se zrzavými lidmi a sukovitým dřevem jsou vždycky problémy. Onen dobrý muž, který by jinak neublížil ani kuřeti, nevěděl, co si z toho vybrat. Napadlo jej, že kdyby byl skutečně pověrčivý a vyloučil zrzavé, napříště by mohl vyloučit z nějakých iracionálních důvodů hrbaté, jednonohé, zelenooké a žluté a černé, chytré nebo naopak hloupé, malé či vysoké, a co potom? Pověsit živnost na hřebíček, protože by jakékoliv výjimky, krom dětí, ohrozily jeho pověst. Leč dlouho se těmito úvahami nezaobíral a ve chvíli, kdy stiskl spoušť, všechny pochybnosti pominuly.