Adam Ross 

Pan Burák 

2013, Plus, přeložila Kateřina Kolářová

V posteli se k ní pod peřinou přitulil a položil jí své ucho na záda. Poslouchal její srdce, jeho rozhodné buch, buch, buch, jako když rukou plácáte do polštáře, jehož proporce jsou, přemítal David, v poměru mezi mozkem a tělem brontosaura.

A pak si představoval její duši – všechny duše, a jak asi vypadají. Představoval si je jako plíživé, pomyslné přízraky, které připomínaly vyobrazení oněch šikmookých mimozemšťanů a jejichž úkolem bylo mimo jiné ovládat těla – jejich smrtelná vozidla! Alicino tělo ovšem vyžadovalo odborné proškolení v provozu. Mělo speciální páky, jejichž řazení vyžadovalo mimořádnou duševní sílu, a ruční převodovku se záludnou spojkou.

Posilovač řízení samozřejmě chyběl a vzadu na něm visely nápisy jako na náklaďácích – ŘÍDÍM DOBŘE? nebo S TÍMTO VOZEM JE NUTNÉ NADJÍŽDĚT DO ZATÁČEK –, ale nebylo mu dopřáno ani vzdáleně podobného respektu, jakému se na silnicích těší kamion. 

Alice si do tmy pobrukovala svou jednoduchou dřímavou melodii. David ji potají hladil. Prsa měla hebká jako peříčka a tělo (se všemi jeho řídícími kontrolkami a seřizovacími měrkami!) vyhřáté od peřin. Když nereagovala, odvalil se, sledoval strop a v nastalé nehybnosti se mu hlavou hnala jedna myšlenka za druhou; vybavoval si těch posledních pět let, její proměnu a to, jak skutečně začala, a vyvolalo to v něm stejný pocit spoluviny, jako by on sám byl příčinou její nemoci.

Musí jí nějak pomoct. 

Vyprávíme příběhy cizích manželství, pomyslel si detektiv Hastroll. Jsme experti na jejich podoby a výkyvy. Ale jsme schopni vyprávět i své vlastní příběhy? Kdybychom to uměli, řekl si Hastroll, možná by nedocházelo k vraždám. Kdybychom to uměli, vyvarovali bychom se krutosti a zločinů.

Myslel na svou ženu Hanu doma v posteli. Bylo to Sheppardovi jasné, když se ho na ni ptal? Poznal na něm, že je na pokraji zhroucení? Že je zoufalý? 

Hastroll pozoroval Shepparda skrz jednostranné sklo, jak na podezřelém aplikuje svůj klasický přístup k pacientům, jeho autoritativní a zároveň laskavý tón a to, jak se mezi oběma muži téměř okamžitě vytvořilo spojení. Pepin mu dokonce dovolil natáhnout se přes stůl a stisknout mu zápěstí a ruku – typická strategie bývalého lékaře, navozující pomocí vlídných slov a hlavně pozornosti jistou empatii, jako by Pepinovy přidušené vzlyky byly neúspěšnými pokusy o popis místa a povahy jeho bolesti.