Pawel Huelle 

Příběhy chladného moře 

2013, Argo, přeložil Pavel Peč

Měla tu cestu ráda. Mech, který pokrýval duny, byl hebký jako koberec. Po obou stranách vyrážely k obloze borovice a mezi nimi šuměla vysoká tráva. Když sluneční svit trval déle než několik dní, celým okolím prostupovala vůně jalovců, hutná jako smola.

Velké i menší keříky, tu a tam s fantaskně pokroucenými korunami, rostly všude kolem a připomínaly elfy zastavené v pohybu. Vypadalo to tu úplně jinak než tam, na břehu řeky, kde se pěšina každou chvíli ztrácela v rašeliništi anebo v mazlavé hlíně a kde z listí olší a vrb vylétávala hejna komárů.

A přestože cesta přes duny k moři byla mnohem delší, každý rok chodila právě tudy. Čas od času potkala srnku. To se pak na chvíli zastavila, až zvíře, které na ni nejprve vrhlo pohled párem zvlhlých zraků, chvatně zmizelo v lese. Zato divocí králíci a veverky ji naprosto ignorovali, jako kdyby nikdy od člověka nezakusili nic zlého. Nikdy tu taky nepotkala Willmana. Jinak tomu bylo na břehu řeky, kde kdysi pásal dobytek. Tam jí pokaždé na úzké pěšině zkřížil cestu a odříkával stejnou hloupou básničku: 

Jaro, zima, podzim, léto... Co, slečinko, povíš této? 

Potom vytáhl ze záplatovaných kalhot šišku, oblázek nebo zvadlý květ a na natažené dlani jí strkal dárek přímo pod nos. To se pak na něj musela usmát, dárek si vzít a pokývat hlavou, což znamenalo: „Ach, jaký dnes máme ale krásný den, pane Willmane,“ a pak ji pustil tak blízko k sobě, až ucítila pach jeho potu a nakyslý, nepříjemný dech. Jednou jí podal v dlani malého krtka. Zvířátko bylo mrtvé. V šoku utekla přes lískový háj až na bahna.