Wilhelm Genazino 

Deštník pro tento den 

2013, Mladá fronta, přeložil Petr Štědroň

Dva školáci stojí před plakátovacím válcem a plivou na plakát. Pak se plivanci, který stéká po válci, smějí. Trochu přidávám do kroku; vůči takovým událostem jsem býval dříve mnohem tolerantnější.

Lituji, že mě v poslední době všechno tak rychle odradí. Podchodem pro chodce zase prolítává několik vlaštovek. Ze stanice příměstského vlaku se vrhnou dolů a o osm nebo devět vteřin později zase z protějšího východu vyletí vzhůru.

Sám bych rád tím podchodem prošel a nechal se při tom z boku předstihnout svištícími vlaštovkami. Tuhle chybu už ale nesmím zopakovat. Asi před dvěma týdny jsem tím podchodem prošel naposled. Vlaštovky se kolem mě prohnaly, trvalo to bohužel jen dvě nebo tři sekundy. Pak jsem objevil ty promoklé holuby, kterých jsem si předtím nevšiml. Seděli namačkaní na sebe ve vykachlíkovaném koutě.

Dva bezdomovci ležící na zemi se pokoušeli s těmi holuby navázat kontakt. Protože ale ptáci na jejich zvuky a gesta nereagovali, začali se zvířatům vysmívat. Krátce nato jsem na špičce pravé boty uviděl zaschlý flek od kečupu. Nevěděl jsem, jak se tam ten flek dostal, dokonce jsem ani netušil, jak je možné, že jsem si ho všiml až teď. Tímhle podchodem už nikdy nepůjdeš, řekl jsem nikterak vážně sám k sobě.

Na druhé straně podchodu uvidím Gunhildu. Trochu se bojím žen, které se jmenují Gunhilda, Gerhilda, Mechtilda nebo Brunhilda. Gunhilda prochází životem a sama si skoro ničeho nevšimne. Já jsem slepá, říkává; říká to tak žertovně, ale myslí to vážně. Musí se jí oznamovat, na co by se mohla podívat, pak je spokojená. Momentálně po setkání s Gunhildou nijak netoužím. Vyhnu se jí tak, že na chvilku ustoupím do Herderovy ulice. Kdyby Gunhilda bývala otevřela oči, tak by možná věděla, že před ní prchám, přinejmenším občas. 

Už o dvě minuty později lituji, že Gunhilda není se mnou. Gunhilda má totiž stejné řasy jako Dagmar, kterou jsem miloval v šestnácti, tehdy na koupališti, na žehlicí dece mé matky. Kde jiné ženy mají jen jednu řasu, vyrážely Dagmaře hned dvě nebo tři, či dokonce čtyři, ano, můžu říct, že Dagmařiny oči byly lemovány chomáči řas.

Stejný druh řas má Gunhilda. Když se na ni dívám trochu déle, mám najednou pocit, že zase sedím vedle Dagmary na dece na žehlení. Myslím, že to nejsou zážitky, co nám nedovolí na některé lidi zapomenout, ale takové tělesné detaily, které teprve doopravdy vzbudí naši pozornost, když ty osoby už dlouho nevídáme.

Já dnes ovšem nechci, aby mě někdo upomínal na Dagmar, i když na ni už několik minut myslím, a teď mi dokonce vyvstala i barva jejích plavek. Naše dětská láska tehdy dospěla k neradostnému konci. O rok později se Dagmar na koupališti objevila s potápěčskými brýlemi. Nasazovala si je pokaždé, když se mnou šla do vody. To znamenalo, že jsem už najednou nemohl vidět houštiny jejích řas, které byly ve vodě a na slunci obzvláště krásné, protože se leskly a blýskaly jako drobné krystalky cukru.

Tenkrát jsem si Dagmaře netroufl přiznat důvod svého ústupu. Ještě dnes cítím takovou malou, směšnou bolest, když si pro sebe tiše říkám: Dagmaro, bylo to těmi potápěčskými brýlemi. U Nikolaikirche, kde toho času hostuje malý cirkus, se mě nějaká mladá žena ptá, jestli bych jí chvilku nemohl pohlídat kufr. Ano, povídám, proč ne. Za deset minut jsem zase zpátky, říká žena.