Za studené války jsme slýchávali o Rusech hrozné věci, říká host Pražského jara Ohlsson

Od našeho amerického zpravodaje – Na včera zahájeném festivalu Pražské jaro hrála klavírní superstar Garrick Ohlsson tolikrát, že už si "připadá jako festivalový nábytek". Jenže až 26. května vystoupí Ohlsson na Pražském jaru podevatenácté, zase to bude událost.

Letos totiž uplyne přesně čtyřicet let od jeho pražského debutu, což Ohlsson v Rudolfinu oslaví přednesem světové premiéry kompozice od slovenské skladatelky L'ubici Čekovské. Skladba nazvaná Čtyři věty vznikla na objednávku bostonské nadace Terezín Music Foundation, jejímž cílem je udržovat odkaz skladatelů, kteří zmizeli během holocaustu, a vytvářet nová díla na jejich památku. Čtyři věty od Čekovské doplní vždy elegantní a energický interpret Ohlsson známými romantickými skladbami.

Rozhovor HN poskytl klavírista u sebe doma v San Francisku.

HN: Lze po tolika letech účinkování na Pražském jaru mluvit o zvláštním vztahu umělce s publikem?

Rozhodně. Na festivalu Pražské jaro jsem zažil své největší umělecké úspěchy, větší než kdekoliv jinde ve světě, takže každé další pozvání je pro mě velkou ctí. Vždy rád připomínám Mozartův údajný citát, že "mí Pražané mi rozumějí". Mozart sice nejsem, ale k pražskému publiku mám stejný vztah.

HN: Čím byl důležitý váš debut na Pražském jaru v roce 1973?

Odehrál se tři roky poté, co jsem zvítězil v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě. Toto ocenění mi později otevíralo dveře do celého světa, od New Yorku a Londýna až po Tokio nebo Berlín. Ale vůbec největší prestiž mělo v sousedních socialistických zemích. Kamkoliv jsem přijel jako vítěz Chopinovy soutěže, upírala se ke mně mimořádná pozornost. Můj první recitál na Pražském jaru se díky tomu vyprodal a dopadl mimořádně úspěšně.

HN: A proto vás festival hned napřesrok pozval znovu?

V roce 1974 to byla věc štěstěny. Velký americký klavírista narozený v Česku Rudolf Serkin, který už byl tou dobou považován za legendu, musel na poslední chvíli odříct koncert kvůli nemoci. Původně jsme měli na Pražském jaru každý odehrát dva recitály, aby vznikla řada čtyř koncertů během čtyř večerů. Pořadatelé za mnou přišli a povídají: "Vy jste tu teď slavný, co kdybyste to vzal za něj?"

Serkinův program jsem sice neuměl, ale nakonec jsem každý z těch čtyř večerů hrál něco úplně jiného, což způsobilo senzaci. A zase: hudební senzace je něco, co se v Praze rozkřikne víc a rychleji než v dalších zemích. Od té doby mě v Praze publikum vítá. Když jsem na festivalu hrál naposled, ředitel Pražského jara Roman Bělor mi dal seznam všech koncertů, které jsem na festivalu odehrál. Měl několik stran.