Asi miluji jazzové dědečky, říká před koncertem zpěvačka Roberta Gambarini

Křestní jméno dostala podle předválečného filmu s Fredem Astairem a Ginger Rogersovou, a tak je asi přirozené, že si zpěvačka Roberta Gambarini potrpí na starší jazz. Neprovozuje ale dixieland, nýbrž jazzové standardy, špičkově podané a často v doprovodu muzikantů starších řádově o desítky let.

Letos jedenačtyřicetiletá Italka, která příští neděli vystoupí na Jazzfestu Brno v doprovodu Big Bandu Gustava Broma, odešla do Spojených států koncem devadesátých let. Postupně získala nominaci na Grammy, zpívala prezidentu Obamovi, a nedávno to dotáhla až na obálku časopisu JazzTimes. "Amerika je mojí vysněnou zemí," říká v rozhovoru pro HN.

HN: Proč jste odjela z Itálie?

Hlavně, abych byla vidět. Itálie je vůči ženám značně nevlídná, to vám potvrdí kterákoliv Italka. Žena, která chce navíc vést vlastní jazzovou kapelu, nemá šanci. Nadto v italském hudebním průmyslu vůbec nezáleží, jak dobře zpíváte, jde o to, kdo byl váš otec, kdo je váš strýc a s kým spíte. Když se nenarodíte do správné kasty a nemáte kontakty, nelze to nikam dotáhnout.

HN: Kdežto v Americe?

Netvrdím, že Spojené státy jsou po všech stránkách dokonalé. Je to ovšem země, která se řídí obchodem. A hudební talent je něco, co lze v Americe směnit za peníze. Příležitosti jsou, a kdo je dobrý, může na ně třeba v New Yorku dosáhnout, aniž by se ponižoval. Přijela jsem do Států jako studentka s pár stovkami dolarů, během jednoho týdne jsem se dostala do semifinále soutěže Thelonia Monka, a měsíc nato už jsem nestíhala ani obrážet všechny kšefty v New Yorku. Amerika možná není země oplývající mlékem a strdím, ale já žádnou lepší neznám.