S Mnichovskou filharmonií se hlídáme, ale hrajeme spontánně, říká houslistka Jansenová

Nizozemku Janine Jansenovou by mezi všemi těmi renomovanými houslisty na letošním Pražském jaru bylo snadné přehlédnout. Vždyť festival tento rok uvádí dva vítěze Paganiniho soutěže – Japonku Sayaku Shojiovou a Číňana Ninga Fenga –, dále dva výrazné francouzské talenty Renauda Capuçona s Augustinem Dumayem a nakonec ještě českého houslistu Josefa Špačka, jenž bude po celý jeden večer hrát jen v doprovodu klavíristy Miroslava Sekery.

Pětatřicetiletá Jansenová je podobně řemeslně zdatná a se stejně hvězdným renomé, zato její dráha se na sólistku ubírá poněkud neobvykle. Jansenová se totiž nesoustředí na konkrétní období, žánr ani skladatele, nýbrž na své cestě skáče od Bacha k Brittenovi a zase zpátky. A naživo působí přesně tak, jak přistupuje k hudbě: jako by vůbec nemyslela na to, že stojí na pódiu. Prostě jen hudbu naplno prociťuje všemi smysly.

"Jinak to ani neumím. Lze namítnout, že skladba dává sólistovi jen omezený prostor, ale bez sólistů by žádná skladba nikdy nevznikla," říká Jansenová v rozhovoru pro HN.

"Jestli hrajete celý večer sami, nebo jen sólujete s orchestrem, je pak jedno. Vždy jde o komunikaci, o naslouchání druhému, o hráčskou přizpůsobivost a vzájemnou otevřenost. V tom je ta největší radost z toho, že člověku pod rukama vzniká hudba."