Fred Vargas 

Záhada mrtvých nohou 

2013, Garamond, přeložila Kateřina Vinšová

Komisař Adamsberg si umí vyžehlit košili, matka ho naučila, jak srovnat naplocho sedlo u ramene a jak uhladit látku kolem knoflíčků. Vypnul žehličku, složil šatstvo do kufru. Oholený, učesaný je na odjezdu do Londýna, nedalo se z toho vykroutit. 

V kuchyni si posunul židli do čtverce zalitého sluncem. Z místnosti vedou okna do tří stran, takže kolem kulatého stolu neustále přesouvá židli za světlem, jako když ještěrka oblézá skálu dokola. Adamsberg odložil hrnek s kávou směrem k východu a usadil se zády k hřejivému sluníčku. 

Rád se zajede podívat na Londýn, čichnout si, jestli má Temže stejnou vůni plesnivého prádla jako Seina, poslechnout si, jak tam vřískají racci. Třeba racci vřískají anglicky jinak než francouzsky. Jenže na to asi nebude čas. Tři dny konference, deset přednášek na každém zasedání, šest debat, recepce na ministerstvu vnitra. Má tam být přes sto policajtů vysokého ranku, našlapaných ve velikém hallu, jen a jen poldové, kteří se sjeli z třiadvaceti zemí, aby optimalizovali stav velké policejní Evropy nebo přesněji „sladili řízení migračních toků“. Tak zní téma konference. 

Adamsberg jako šéf pařížské kriminálky bude muset být přítomen, ale starosti si s tím nedělá. Jeho účast bude odlehčená, téměř nadpozemská, jednak proto, že má odpor k „řízení nějakých toků“, a pak také, že se mu jakživo nepodařilo zapamatovat si jediné slůvko anglicky. Dopil v klidu kávu a přečetl si esemesku, kterou mu poslal major Danglard. Schůzka za 1 h. 20 u odbavení. Podělaný tunel. Mám pro vás slušné sako a krav. 

Adamsberg přejel palcem po displeji mobilu a smazal tíseň svého zástupce, jako se setře z nábytku prach. Danglard není stavěný na chůzi, na běh, natož na cestování. Překonat La Manche tunelem ho trápí stejně jako ho přeletět letadlem. Přesto by své místo nikomu nepostoupil. Už třicet let je major posedlý britskou elegancí v odívání, na niž sází, aby vyrovnal vrozený nedostatek zevnějšku.

A na základě této životní volby rozšířil svůj vděk i na zbytek Spojeného království a udělal ze sebe přímo prototyp anglofilského Francouze, přívržence vybraných způsobů, vytříbenosti, diskrétního humoru. Pokud ovšem nehodil veškerou zdrženlivost za hlavu, v čemž právě tkví rozdíl mezi anglofilským Francouzem a pravým Angličanem. Vyhlídka na pobyt v Londýně ho tedy těšila, klidně i s migračním tokem. Zbývalo jen překonat překážku podělaného tunelu, jímž pojede poprvé.