Anastáz Opasek

Dvanáct zastavení 

TORST, 2013

Už mého dětství v Kolíně se dotkl boj proti katolické církvi. Ve městě bylo mnoho Čechů, kteří i když zůstali v církvi, přece jen se stáhli a jen skupinky, například kolem kněze Kulače, nesly v určitých podobách katolickou myšlenku dál. Vždyť po válce vystoupilo v nově vzniklém Československu z církve na 1 250 000 osob, hlavně ve středních Čechách. V téže době vznikla Církev československá, a to hlavně proto, že odpadlo na 300 katolických kněží. 

Narodil jsem se však ve Vídni. „Náš milovaný synek Ján narodil se dne 20. dubna 1913. Klučík zdravý, roztomilý, dejž mu Pán Bůh zdraví i nadále, aby nám vyrostl k radosti,“ zapsala si maminka do černého notýsku své jistě vroucí přání. Brzy po narození jsem byl pokřtěn v kostele svatého Tomáše jmény Jan Nepomuk a Vojtěch. První jistě podle otce, který byl též Jan Nepomucký. Tatínek byl v době mého narození dozorcem v přírodovědném muzeu, kde jsme i bydleli, a tam jsem přišel na svět. V přízemí měli byty též ostatní zaměstnanci, dozorci a snad i průvodci sbírkami. Mezi nimi bylo několik Čechů, například vrátný Třešňák. Byl to starší pán, měl dlouhé vousy a mluvil na mě česky. 

Tatínek přišel do Vídně mnoho let předtím. Byl z chudých poměrů, a proto po vyučení krejčím v Kutné Hoře šel se dvěma sestrami za prací do Vídně, do toho největšího českého města. Tak to tenkrát bývalo. Už v sedmnácti letech vstoupil dobrovolně do vojska a celých čtrnáct let hrál ve vojenské kapele. Místo dozorce v muzeu pak dostal jako vojenský vysloužilec. 

Jsem velice rád, že vím bezpečně, odkud pochází můj rod. Jsou to dvě vesnice ve středních Čechách mezi Kutnou Horou a Čáslaví, území, na němž žili vždycky jenom Češi. Podle dokladů sídlil v tomto kraji rod Opasků od 17. století. „Na pustém gruntu Kabátovském (od roku 1633) vystavěna krčma Opaskova, který něco polí užíval a tři krávy a jednu jalovici choval,“ praví první zápis (z roku 1653) o mých předcích v kraji. Vesnice, kde Opaskové žili a stále ještě žijí, se jmenují Nepoměřice a Košice. Vesnice ryze české, kde nikdo ani německy neuměl, takže například za protektorátu se tam s Němci nedohovořili. 

Nejbližším místem, jímž projížděl vlak z Kolína do Posázaví, na který jsme chodili asi čtyři kilometry pěšky, byly Uhlířské Janovice. Uhlířskými Janovicemi a Kutnou Horou jsem procházel, když jsme bydleli v Kolíně a jezdili na venkov. 

Z Nepoměřic se chodilo do kostela do Košic, kde byla fara. Byl to středověký kostelíček. Posledním tamějším farářem byl kněz Procházka, ten zemřel v koncentračním táboře v Dachau. Ale jeho předchůdce, který tam žil celý život, který je tam pohřben a kterého měli všichni rádi, se jmenoval Klus. On sezdával v tomto kostele také mé rodiče. 

Maminka, rozená Cyrusová, pocházela z Nepoměřic, tatínek se narodil na samotě, která se příznačně jmenovala Samek a patřila ke Košicím, kam Opaskové později přesídlili. Majetek měli nepatrný, asi pět hektarů polí a luk. Všichni moji předci, i z maminčiny strany, byli pouzí chalupníci. Zvlášť v otcově rodině nebylo nikdy ani dost jídla – proto odešel do Vídně.