Margriet de Moorová 

Virtuos 

2013, Pistorius & Olšanská, přeložila Magda de Bruin-Hüblová

Jednoho dne zmizel z naší vsi chlapec. Gasparo Conti měl bledý, dětský obličej, byl baculatý, ale půvabný jako klas rákosu, a když běhal bosý po vesnických pěšinkách za humny s vidlicovitým klackem v ruce, zněl jeho hlas, jeho volání stejně pronikavě jako křik kteréhokoliv jiného kampánského kluka. Bílá košile, poctivice, oblečení, které jeho bratři nebo bratranci bez zábran donosí. Zlatě kropenaté oči. Zmizel ve věku jedenácti let, po noci, kterou můj otec proseděl při hře s jeho otcem. 

Ves se jmenuje Croce del Carmine a náš dům stál na jejím západním okraji. Vila měla dvě poschodí, na střeše byla věžička a ze schodiště v průčelí se dalo sejít do tří stran na pozemek s cypřiši a planými broskvoněmi. Kdysi z toho místa jistě vyzařoval přepych a vybraný vkus, já však ve vzpomínkách vidím zavřené okenice, zaklapnuté cembalo a slyším šumění větru v otýpkách klestí, které se v zimě vršily pod arkádami přilehlé budovy. A samozřejmě v duchu vidím pokoj na západ, u hracího stolu sedí můj otec s Benedettem Contim.

Je červenec. Okna dokořán. Vzduch, který za bezvětří proniká dovnitř, nevyhnutelně obsahuje závan sopečného kouře. Se zsinalou tváří vyčkává Benedetto Conti na sázku, která by jedním rázem vymazala celou tuto noc. 

„…Gasparova operace.“ 

A příští neděli zůstal otec doma a ke Svaté Monice mě vzala chůva Faustina. Když jsme procházely střední chrámovou lodí, odzpívali už Gloria. Hlouček žen nám ustoupil z cesty. Faustina mě postrčila do lavice a nahnula se, aby mi hbitým pohybem uhladila nové šaty s velkými zlatými ptáky. Pohlédla jsem ke kůru. Po oltářních schodech scházeli čtyři chlapci v červeném, aby napravo od varhan, v kaluži světla, zazpívali čtyřhlasé moteto. Znala jsem je všechny. 

Za Gaspara, první soprán, nastoupil náhradník. 

Ze začátku jsem nepociťovala nic. Ačkoli jsem poslouchala s veškerou odborností svých deseti let, skladbu s pečlivým doprovodem varhan jsem nedokázala hned zařadit. Určité vrchní tóny chyběly. Čtyři hlasy zpívaly s mladickým zápalem a maestro by své Laudate nejraději vynesl do výše třeba i vlastníma rukama.

Já jsem však měla před očima podzimní den, pochmurný a zatažený, kdy není ani světlo, ani stín. A vtom na mě padl neznámý smutek a úlek, jako by se mi v hrudi něco roztříštilo. Sklopila jsem hlavu a uvědomila si, že otec věděl, že jít si poslechnout mši nemá tuhle neděli cenu.