Ludvík Němec

Láska na cizím hrobě

2013, Druhé město

Už skoro čtvrt roku, večer co večer, si František Horoščák opakuje v posteli těsně před usnutím svou mantru: 

„Během příštího snu si chci vzpomenout, že sním.“

Není to jeho věta. Pochází z návodu věhlasného amerického psychologa Stephena LaBerge, jak se naučit tzv. lucidnímu snění. František si klíčovou větu z klíčové knihy šeptá vždy tak tiše, aby ji Evita nezaslechla. Radši. Obává se totiž, že by mu manželka mohla říct (třebaže s trpělivým úsměvem profesionálky):

„Ty si během příští noci radši vzpomeň, že nemáš chrápat.“

Ale toto není příběh o oduševnělém manželovi a přízemní manželce, opak těch, jimiž nás každodenně zásobují uvědomělé ženské časopisy. Konec konců, tu knihu přece doporučila Františkovi právě Evita, kdysi nadějná klinická psycholožka, když konečně pochopila, po čem její manžel v posteli nejvíce touží. Ona však v posteli toužila nejvíce po spánku. Po spánku beze snů, jak často (stále častěji) zdůrazňovala. Než dojde toto vyprávění – tento lucidní sen – ke svému konci, sny obou se vyplní. Nebo snad dokonce – naplní?

Za devatenáct let manželství už měli v posteli spoustu problémů, možná víc než radostí, ale vždy se s nimi vyrovnali. Protože se milovali, víme? (My všichni jejich přátelé opravdu víme – a nejlépe ví domácí přítel.) Předčasné orgasmy, žádné orgasmy, a když se to po letech tréninku (s rozličnými, vždy ale pouze kondičními trenéry) genderově téměř prohodilo, zápasili na manželské žíněnce spíš o body než pro radost z boje. Ale nenechejme se unášet metaforami, když posláním tohoto příběhu je poučit a pobavit.

Aspoň oni to tak svým přátelům vyprávěli – jako něco zábavného a poučného. „Jen si to představte – přišli jsme na něco tak zásadního až skoro po dvaceti letech manželství!! Z čehož plyne ponaučení, že v posteli vás vždycky může něco překvapit.“

A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita. Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější výlety. Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali z nouze ctnost, že řadu let byl Evitinou postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni.

Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! Nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický. Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls. Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem.