Monika Peetzová

Sedm dní bez

2013, Host, přeložila Vladana Hallová

Byl to zase jeden z těch dnů. Eva měla za sebou ranní službu na klinice, její čtyři děti se právě hlasitě hádaly o místo u počítače a manžel Frido se zdržel v kanceláři, přestože slíbil, že se postará o večeři.

Za hodinu a půl musí být Eva v Le Jardin, u „jejich“ Francouze. Na pohodový večer s Úterními ženami se těšila už několik dní. Během šestnácti společných let se z pětice žen, které zpočátku spojovalo pouze přání naučit se na kolínském Francouzském institutu francouzsky, stala nerozlučná parta. Společně překonaly bouře, rány osudu i putování do Lurd.

Vyjít s přítelkyněmi nebylo vždy snadné. A dnes bude mít Eva problém se za nimi vůbec dostat.

Eva bez ustání sváděla boj s nekonečným seznamem úkolů a časovými rozvrhy všech šesti členů rodiny. Poté, co se vrátila ze Svatojakubské cesty, začala zase pracovat jako lékařka. Jenže voda z posvátného pramene bohužel nezměnila jejího manžela Frida v krále kuchyně a ze tří pubertálních teenagerů a jedné desetileté dívenky nevykouzlila nadšené pomocníky v domácnosti.

Když zařinčel zvonek u dveří, zmocnilo se Evy neblahé tušení. Každý z pravidelných návštěvníků domu přece ví, že vchodové dveře jsou vždy otevřené. Při čtyřech dětech s chronickými sklony ke ztrácení klíčů a s bujarým společenským životem to je čirá nezbytnost. Existuje pouze jeden člověk, který zásadně zvoní a očekává, že speciálně jemu přijde někdo otevřít.

Eva si povzdechla. To nemůže být nikdo jiný než její matka. Od doby, co se z ní před půl rokem stala důchodkyně, tu byla zcela a výlučně pro Evu. Příliš zcela. Příliš výlučně. A naprosto kašlala na maloměšťácké rituály, jakým bylo třeba telefonické ohlášení návštěvy.