Pavel Trtílek 

Poslední kniha 

2013, Větrné mlýny

Mraky se trhaly po dešti, propouštěly snopy slunečního svitu a převalovaly se jako ranní mlha nad vrcholky stromů. Po travách lesní světliny se spouštěly jiskřící kapičky, které na ně ráno navlíkl déšť. Bylo ticho jako před stvořením světa. Světlina byla tou tichostí zakletá a vůně lučních květin se na ní mísily se zemitou vůní zvlhlé hlíny a dávaly světlině čaromocnou sílu. 

Když mraky zmizely, slunce stanulo na vrcholku nebeské klenby. 

Z temných hlubin lesa vtančily na světlinu divoženky. Proplétaly se travami a květy, aniž by je ohnuly nebo pošlapaly, aniž by za sebou zanechaly ve vlhké hlíně stopy, aniž by zničily cokoli živého. 

Z podrostu na kraji světliny sledovala jejich tanec laň, která se tam skryla před deštěm a doteď tam zůstala. 

Světlina byla posvátným srdcem lesa, ležícího jen kousek za městem. Divoženky se proplétaly jejím tichem, zpívaly starobylé, lidmi dávno zapomenuté písně, shazovaly přitom z trav a květů kapičky deště a navlíkaly si je do dlouhých korálů, kterými si zdobily své průzračné hrudi. 

Temné oči laně skryté v podrostu je upřeně pozorovaly. 

Při tanci se divoženky držely za ruce v kruhu, přibližovaly se k sobě a zase vzdalovaly. Stejně jako každý rok v tento den, kdy slunce protíná úplný vrcholek oblohy, tančily tanec obnovy světa. Kdysi tančívali tento tanec i lidé. Ale ti dávno zapomněli a jejich mysl se zakalila. Pouta hmotných přeludů zesílila a lidstvo se naklonilo nad propastnou temnotu.

Rovnováha všehomíra byla vychýlena. 

Nebem prolétlo káně, aby vytvořilo nad světlinou s dráhou slunce nebeský kříž. Kdysi to býval orel, kdo v tento den protínal dráhu slunce, ale ten už v těchto končinách nežije. 

Když se slunce pohnulo z vrcholku nebeské klenby, divoženky vtančily zpátky do ticha lesa. 

Káně zakroužilo nad světlinou a čtyřikrát přitom zapískalo – do každé světové strany jednou. Vyplašilo tím laň v podrostu a ta zmizela v tišině lesa. 

Byl letní slunovrat.