Daniel Glattauer 

Navždy tvůj 

2013, Host, přeložila Lenka Šedová

V okamžiku, kdy vstoupil do jejího života, pocítila Judith ostře bodavou bolest, jež v příštím okamžiku zase ustoupila.

On: „Promiňte.“

Ona: „Nic se nestalo.“

On: „To je teda nával.“

Ona: „Ano.“

Judith si zběžně prohlédla jeho obličej, letmo, jako by se jednalo o každodenní sportovní titulky. Chtěla jen vidět, jak vypadá týpek, který ji na Zelený čtvrtek v přeplněném oddělení sýrů hodlá připravit o patu.

Byla trochu překvapená, vypadal normálně. Byl jako všichni ostatní, ani lepší, ani horší, ani ničím zvláštnější. Proč musí veškeré obyvatelstvo Vídně nakupovat na Velikonoce sýry? Proč ve stejnou dobu a ve stejném obchodním domě? 

U pokladny na něho natrefila znovu, vykládal zboží na posuvný pás. Zaznamenala ho díky typickému odéru rukávu jeho rezavě hnědé semišové bundy. Obličej už dávno zapomněla, ne, ten si ani nezapamatovala, ale jeho obratné, cílené a přitom harmonické pohyby rukou se jí zamlouvaly. I v jednadvacátém prvním století ještě působí jako malý zázrak, když čtyřicátník vybírá v supermarketu zboží, rovná je na pás a nákup ukládá do tašek, jako by to už někdy dělal. 

Když vycházela, to už snad ani nebyla náhoda, stál tam opět, aby jí podržel dveře a blýskl se schopností zapamatovat si obličej déle než pár vteřin.

On: „Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás kopl.“

Ona: „Ále, na to už jsem dávno zapomněla.“

On: „Ne, ne, já vím, že něco takového pekelně bolí.“

Ona: „Tak hrozné to zase nebylo.“

On: „No tak dobře.“

Ona: „Ano.“

On: „Tak se mějte.“

Ona: „Ano.“

On: „Hezké svátky.“

Ona: „Vám taky přeju.“

Rozhovory toho druhu, jaké se vedou v obchodních domech, milovala, ale tohle by teď s konečnou platností mohlo stačit. 

Prozatím poslední myšlenky vztahující se k tomuto muži platily pěti až sedmi, možná osmi banánům, obrovskému žlutému trsu, který před jejíma očima ukládal do tašky. Kdo kupuje pět až sedm, možná osm banánů, má doma určitě dvě až tři, možná čtyři hladové děti. A pod koženou bundou patrně nosí pletenou vestu do véčka se vzorem rozměrných kosočtverců v křiklavých barvách. Je to takový ten správný otec rodiny, přemítala, co dovede vyprat prádlo pro čtyři až pět nebo šest osob a pak ho pověsí, ponožky patrně všechny v jedné řadě, roztříděné podle párů, a běda tomu, kdo by mu pořádek na prádelní šňůře nějak narušil. 

Doma si na zarudlou patu nalepila tlustou náplast. Achilovku si naštěstí nenatrhla. Ostatně i jinak měla Judith pocit, že je nezranitelná.