Dan Brown: Inferno

Jsem Stín.
Prchám žaluplným městem.
Věčným hořem se dávám v let.

Celý zadýchaný se pachtím podél řeky Arno… zabočím vlevo na Via dei Castellani a přikrčený ve stínu paláce Uffizi mířím na sever.

Jsou mi stále v patách.

Jejich kroky zní stále hlasitěji. Štvou se za mnou s neúnavným odhodláním.

Pronásledují mě už celá léta. Jejich vytrvalost mě zahnala do podzemí, donutila mě žít v očistci, pracovat pod zemským povrchem jako nějaká zásvětní nestvůra.

Jsem Stín.

Tady nahoře zvedám oči k severu, ale přímou cestu k záchraně nevidím… a vrcholky Apenin už nesou první známky svítání.

Obcházím zezadu palác s cimbuřím a hodinami s jedinou ručičkou, proplétám se mezi prvními trhovci na Piazza San Firenze, kteří se překřikují chraplavými hlasy a dech jim čpí lampredottem a pečenými olivami. Projdu kolem Bargella, zamířím na západ ke štíhlé věži Badie a u paty schodů narazím na železná vrata.

Zde třeba zanechat každou pochybnost.

Beru za kliku a vcházím do chodby, z níž, jak vím, není návratu. Vleču olověné nohy vzhůru po úzkém schodišti, spirálou stoupám po měkkých, ošlapaných mramorových stupních.

Zdola slyším ozvěnu žadonících hlasů.

Tvrdošíjně mě sledují, dohánějí mě.

Nechápou, co se blíží, ani co jsem pro ně učinil!

Nevděčná zem!

Jak šplhám výš a výš, vrhají se proti mně přízraky… chlípná těla, jež se svíjejí v prudkém lijáku, hltavé duše plující ve výkalech, zrádci a zlosyni zmražení v Satanově ledovém sevření.

Vystoupám po několika posledních schodech a polomrtvý se vypotácím do vlhkého ranního vzduchu. Rozeběhnu se ke zdi vysoké jako dospělý muž a mezerou vyhlédnu ven. Hluboko pode mnou je ono požehnané město, z něhož jsem si stvořil útočiště před těmi, kdo mě vyhnali.

Hlasy se blíží. „To, co jsi udělal, je šílené!“ volají.

Šílenství plodí šílenství.

„Pro lásku Boží,“ křičí na mě, „řekni nám, kam jsi to schoval!“

Právě pro lásku Boží vám to neřeknu.

Stojím tu zahnaný do kouta, zády se tisknu ke studenému kameni. Hledí mi přímo do světlezelených očí a jejich výraz je stále zlověstnější: už není vemlouvavý, nýbrž hrozivý. „Víš, že máme své metody. Můžeme tě donutit, abys nám řekl, kde to je.“

Proto jsem vyšplhal skoro až do nebe.

Bez varování se otočím, sáhnu vzhůru, zatnu prsty do nejvyšší římsy, vytáhnu se nahoru, vyškrábu se na kolena a nejistě stanu nad propastí. Vergilie, veď mě prázdnem.

Nevěřícně se ke mně rozběhnou, snaží se mě chytit za nohy, ale zároveň se bojí, že tím naruší mou rovnováhu a shodí mě dolů. Teď už mě s tichým zoufalstvím prosí, ale já se k nim otočil zády. Vím, co musím udělat. Pode mnou, tak hluboko, že se mi z toho motá hlava, se jako ohnivé moře táhne záplava červených střech a barví daleký kraj, kterým kdysi kráčeli obři… Giotto, Donatello, Brunelleschi, Michelangelo, Botticelli.

Pomaličku sunu chodidla ke kraji.

„Pojď dolů!“ křičí na mě. „Ještě není pozdě!“

Ó, vy svéhlaví hlupáci! Vy nevidíte do budoucnosti? Nechápete nádheru toho, co jsem stvořil? Nechápete, že je to nutné?

S radostí vykonám poslední oběť – a zhasím tím veškeré vaše naděje, že naleznete, po čem pátráte.

Nenajdete to včas.

Dlážděné náměstí stovky stop pode mnou mě k sobě zve jako poklidná oáza. Jak rád bych měl víc času… ale čas je to jediné zboží, které si ani při svém majetku nemohu koupit.

V posledních vteřinách se zahledím na náměstí a zahlédnu cosi, co mě ohromí.

Spatřím tvoji tvář.

Vzhlížíš ke mně skrze stíny. Oči máš truchlivé, a přece v nich vidím obdiv k tomu, co jsem vykonal. Chápeš, že nemám na vybranou. Z lásky k lidstvu musím své mistrovské dílo chránit.

Dokonce i nyní roste… čeká… kypí pod krvavě rudými vodami zátoky, v níž se nezrcadlí jediná hvězda.

A tak od tebe odtrhnu pohled a zahledím se k obzoru. Vysoko nad tímto hříchem obtěžkaným světem vyslovím své poslední přání.

Nejdražší Bože, prosím, ať na mě svět nevzpomíná jako na strašlivého hříšníka, nýbrž jako na svého slavného zachránce, neboť Ty víš, že jím jsem. Modlím se, aby lidstvo pochopilo dar, který mu zde zanechávám.

Mým darem je budoucnost.

Mým darem je spása.

Mým darem je Peklo.

Amen, zašeptám vzápětí a udělám poslední krok – do propasti.