Tom Rachman 

Imperfekcionisté 

2013, Host Brno, přeložila Ivana Kuglerová

Lloyd odhrne přikrývku a v bílém spodním prádle a černých ponožkách spěchá ke dveřím bytu. Přidrží se kliky a zavře oči. Pode dveřmi táhne; skrčí prsty u nohou. Ale na chodbě je ticho. Jenom o patro výš klapou podpatky. Zaskřípání žaluzie z druhé strany dvora. Jeho vlastní dech hvízdající v nosních dírkách. 

Dovnitř pronikne vzdálený ženský hlas. Lloyd pevněji sevře víčka, jako by tím mohl zvýšit hlasitost, ale výsledkem je jen brebentění, muž a žena v bytě na druhé straně chodby si povídají u snídaně. Vtom se otevřou dveře: ženský hlas nabere na intenzitě a prkna podlahy na chodbě zavržou — blíží se. Lloyd se vrhne zpátky, otevře okno na dvůr, postaví se k němu a zírá na svou výseč Paříže. 

Žena zaklepe. 

„Pojď dál,“ řekne jí. „Nemusíš klepat.“ A jeho manželka poprvé od minulé noci vejde do jejich bytu. 

Neotočí se, aby ji přivítal, jen vší silou přitiskne holá kolena ke kovovému zábradlí pod oknem. Eileen mu přihladí šedé vlasy na zátylku. Lloyd sebou překvapeně trhne. 

„To jsem jenom já,“ uklidňuje ho. 

Usměje se na ni, zatěká pohledem, pohne rty, nadechne se, jako by chtěl něco říct. Ale neřekne nic. Eileen to nechá být.

Nakonec se Lloyd odtrhne od okna. Najde ji, jak sedí před zásuvkou se starými fotografiemi. Přes rameno jí visí utěrka a z prstů si stírá vlhkost oloupaných brambor, jar, nakrájenou cibuli, vůni naftalínu z dek, hlínu z truhlíků za oknem — Eileen je žena, která se všeho dotýká, všechno ochutnává, musí si všechno vyzkoušet. Nasadí si brýle na čtení. 

„Co tam, prosím tě, hledáš?“ zeptá se jí. 

„Jenom svou dětskou fotku z Vermontu. Chci ji ukázat Didierovi.“ Vstane, vezme si fotoalbum a dojde ke dveřím. „Večer už asi něco máš?“ 

„Hm.“ Lloyd kývne hlavou směrem k albu. „Kousek po kousku, co?“ 

„Co tím myslíš?“ 

„Stěhuješ se přes chodbu.“ 

„Ne.“ 

„Klidně můžeš.“