Anna Zonová 

Lorenz, zrady 

2013, Větrné mlýny

Zrada neznámého 

Kde jinde by měl být partyzán než v lese. Hustém lese, hlubokém, jak jinak. Tak je v něm. Přitom původně vůbec neměl v úmyslu přebývat v zimě venku mimo dům, teplou vytápěnou místnost. Zaměnit Amortu, Lea, Jarmila a Leonardu za kamarády partyzány. Páchnoucí, protože také nemyté, jako on sám. Ivor Drtel je zatím poslední, který mu přibyl. Ale i bez něho jich má hodně, těch, kterým může důvěřovat. I když by neměl po těch zkušenostech. Neblahých. S roznášením protistátních tiskovin.

Kdyby jen byl obezřetnější a nespoléhal na ty kolem. Chybující, jak zjistil později. Amatéry, o tom je přesvědčen. Protože jakým jiným způsobem než ochotnickým lze označit činnost Novicovu, jeho ženy a dítěte především, Pavlíny. Poslali ji s nebezpečnou zásilkou do bytu ve čtvrtém patře bez výtahu. K člověku, kterého nikdy neviděla a už ani neuvidí. Jak mohli být tak lehkovážní? ptal se jich. 

A oni odpověděli: 

„Něco takového jsme nepředpokládali.“ 

Neměli příslušnou zkušenost s konspirační prací a proto jim to přišlo normální. Přirozené, pověřit dítě. Podobně posílali Pavlínu k sousedům pro vajíčka nebo pro sůl, když došla. V nevhodném okamžiku. 

Tohle ovšem mohli tušit, očekávat, že se v bytě usadil jiný člověk. Neznámý. Zrádce, jak zjistili záhy. A obalamutit tak malé dítě je snadné. Stačí se ho zeptat na nějakou drobnost. Třeba na sponu ve vlasech ve tvaru berušky.

Umělohmotné se šesti tečkami. Dítě je okamžitě na vaší straně, protože někdo ihned poznal, co má rádo. Pro cizince pak není problém vyptat se na rodiče a strýce, se kterým se měla v bytě sejít a předat mu balíček s tiskovinami. 

Dítě řekne všechno, dokonce ukáže a správně označí osoby na předložených fotografiích. 

„Jak jsi šikovná,“ dozví se od zrádce. Teď již Pavlínina dobrého známého. Rodiče u ní možná s oceňováním šetřili, proto byla tak velice ochotná, když ji někdo pochválil a požádal. 

Zásilka se tak octla v nesprávných rukou a rozpoutala teror. 

Jemuž se chtěl bránit. Podle svých omezených možností. 

Netoužil být hrdinou, rvát se kdesi po lesích. 

A k tomu se ještě starat o něho. Vojevůdce, vyvoleného k vyššímu poslání. K obsazení postu prezidenta po porážce nepřítele. 

„Vůdce,“ tak si sám říká a stejné oslovení vyžaduje také od všech podřízených kolem. Přitom stupeň podřízení stanovuje sám. Stejně jako obřadní rituály. Tady v lese mezi kanci a sýkorkami. Tu a tam nějakou vysokou. Partyzáni o tom nepřemýšlí, berou jeho vyvolení jako nezpochybnitelnou skutečnost. Velitele přeci potřebuje každý. Až na výjimky. Těch není mnoho, nenaruší systém. 

„Vůdce, dovolte mi promluvit,“ hlásí se ze zvyku partyzáni u díry vyhloubené v lese. Největší a nejpohodlnější. Překryté douglaskou. Vznešenou, s měkkými jehlicemi a se dvěma stříbrnými proužky vespod. Zemljanky mužstva jsou maskovaná smrky a náhodně sebranými větvemi. 

Vůdcovskou liturgii partyzáni dodržovali. Ti noví ne hned, až po nějaké době, a někteří, především Cyprián a Pankrác povinnost respektovat stanovený řád nepochopili až do své smrti. Vykonané podle vojenských pravidel a po řádném partyzánském soudu. Smrti zastřelením. 

Je přeci nutné dodržovat předpisy v podmínkách ilegality o to víc. Tak jako věřící mají církvemi do detailů předepsáno, v jakou hodinu a jakým způsobem mohou mluvit se svým Bohem a se svatými. Každý z bojovníků musí znát své místo, kdy se ohlásit, uklonit, srazit paty, přesné pohyby jimiž poklekne při udílení pochvaly. Takové okamžiky se pak každému uchovají v paměti. A partyzán dodnes pociťuje velikost okamžiku, kdy jej vůdce vyznamenal. 

Pochvalou první třídy. Partyzán ví, jak byl dojat s vůdcovou rukou na rameni, klečící. Byl na sebe hrdý. Že bojuje za vlast a národ, jak jim v proslovu řekl velitel a před ním vůdce. V improvizovaném projevu bez tribuny. V lese. 

Vyznamenaní partyzáni, tedy část z nich obdařená představivostí, si vyznamenání pod větvemi spojili s tím opravdovým, co na ně čeká v budoucnu. V důstojnějších prostorách na panovnickém Hradě nebo hradním nádvoří. Slavnost bude zahajovat vůdcova stráž, ne však již v zálesáckém oblečení, tu a tam ozdobeném nábojnicovými pásy křížem přes prsa, ale v tom skutečném reprezentačním.

Z látky přesně stanoveného barevného tónu, s modrou, červenou a bílou bambulí na pravém rameni, s ozdobnou šňůrou půvabně zavěšenou. Opasek, pozlacené knoflíky, puky, kordy, kordíky a spousta dalších nezbytných věcí bude podle řádu na svých místech. S takovou důkladností by se nevyzdobila na ples ani nejpreciznější koketa. Šaty jí k tomu neskýtají tolik možností.