John Wray 

Spodek 

2013, Plus, přeložil Petr Eliáš

Bylo jedenáctého listopadu a Spodek dobíhal vlak. Do cesty se mu pletli lidé, ale on si dával pozor, aby se jich nedotýkal. Běžel po žlutém vroubkovaném okraji nástupiště a očima přilepenýma na lokomotivě přikazoval vlaku, aby počkal. Dveře už byly zavřené, ale když do nich kopl, otevřely se. To bylo znamení, nemohl si pomoct. 

Nastoupil do vlaku a zasmál se. Všude kolem to bylo samé znamení a zjevení. Podlaha se mu pod nohama chvěla a kývala a cihlová klenba nad vlakem tepala šum davu do mosazné fólie. Na každém sedadle ve vagonu někdo seděl. Když se za ním zavřely dveře, ozvaly se tóny – nejdřív Cis, pak A. Ostře do obou uší, jako špička tužky. Obrátil se a přitiskl obličej na sklo. 

Nástupištěm se hlava nehlava prodírali Lebka a Hnát, jeho nepřátelé ex offo. Lebka byl hubený mužík s mléčně bílou tváří, na pohled nic zvláštního, ale Hnát byl mohutný jako automat na jízdenky. Běželi jako strážníci v němém filmu, jako by jim byly velké boty. Nikdo jim neuhnul. Spodek s úsměvem pozoroval, jak za ním klopýtají: s každým jejich komickým krokem cítil, jak z něj padá strach. Asi jim teď budu muset začít říkat jinak, pomyslel si. Prcek a Sláďa. Před a Po. Most a Tunel. 

První ho uviděl Hnát a začal bušit na dveře. Od pusy mu na umaštěné a ušmudlané sklo neslyšně střikovaly sliny. Vlak sebou cukl, pak se zastavil a pak sebou cukl znovu. Spodek věnoval Hnátovi úsměv venkovského blba, našpulil rty, zamrkal a obřadně vztyčil prostředníček. Lebka běžel, snažil se udržet vedle dveří a mával rukama v pomalých důrazných kruzích. Hnát něco křičel na průvodčího. Spodek na ně zapískal znělku zavíraných dveří a pokrčil rameny. Cis A, Cis A. Nejprostší, nejsladší melodie na světě.