Zsuzsa Bánková

Světlé dny

2013, Host, přeložil František Ryčl

Aju znám odjakživa. Na dobu před ní, na život, v němž nebyla přítomna, nemám skoro žádné vzpomínky a nedokážu si ani představit, jak by dny bez Aji vypadaly. Aja se mi zalíbila hned. Mluvila hlasitě a důrazně a znala slova jako kočovný cirkus nebo tamburína.

Mezi ostatními vypadala drobně, měla malé ruce i nohy, a jako by pořád musela někomu odporovat, mluvila v dlouhých souvětích, která byl málokdo schopen sledovat, snad tím chtěla dokázat, že umí mluvit nahlas, bez přestávek a bez chyb. Přistěhovala se k nám v roce, kdy jsme my děti neznaly lepší zábavu než říkat svá jména pozpátku, takže jsme na sebe volaly Retepe nebo Ytteb. Aja se jmenovala vždycky jen Aja.

Seznámily jsme se, jako se děti seznamují, bez váhání, bez okolků, a jakmile jsme si začaly poprvé hrát a položily si navzájem první otázky, trávily jsme dny společně, jako bychom je spojovaly v nekonečný řetěz, a považovaly jsme za nestydatost každou chvíli, na kterou nás od sebe odloučili.

Kdykoli ke mně Aja přišla, otevřela naše vrata do dvora úplně neslyšně. Nikdo je nedokázal otvírat a zavírat bez hluku, protože byla velká, na kolečkách, ohlašovala každého návštěvníka dřív, než došel k domovním dveřím, a jejich zvuk bylo slyšet až v podkroví, a dokonce i v nejzazším koutě zahrady.

Jen Aja otvírala vrata tak tiše, že si nikdo nevšiml ani toho, že už přeběhla přes dvůr, a já se divila, jak je tichá, jak nepozorovaně dokáže přicházet a odcházet.