Jiří Weil

Na střeše je Mendelssohn

2013, Garamond

ANTONÍN BEČVÁŘ a Josef Stankovský chodili po střeše kolem soch. Nebyl to nebezpečný podnik, sochy stály na balustrádě, střecha neměla hřebeny, byla téměř rovná. Julius Schlesinger, městský úředník a příslušník nikoli zbraní SS, jen SS, bez hodnosti, jen uchazeč, se na střechu neodvažoval.

S vyšší hodností by tady netrčel ve vrátkách, dostal by snad výnosnější službu na gestapu, ale na magistrátě se dá žít pohodlněji. Kam by to také mohl jako bývalý zámečník dotáhnout? Ledaže by ho poslali na frontu, někam na východ, a to je špatná věc. Dařilo se mu až dosud dobře u magistrátu, teprve nyní začínají útrapy. 

Na střechu se mu nechtělo. Zřízenci se potajmu škodolibě usmívali, takový zbabělec, bojí se vylézt z vrátek a jenom na ně křičí rozkazy. Ovšem s Němci se musí opatrně, tolik lidí zavřeli nebo poslali do říše pro nic za nic, třebas proto, že neuposlechli ihned rozkazu. 

Schlesinger česky uměl, byl od Mostu, tam se česky mluvilo, a jistou dobu pracoval u Ringhofferů. Před patnáctým březnem měl už své poslání. Myslil, že se mu za práci odmění lépe, vždyť se musil vydávat dokonce za německého sociálního demokrata, aby obstál mezi dělníky, tak těžký byl jeho úkol. A přesto ho udělali jen městským úředníkem a uchazečem SS.

Všechno zavinilo jeho jméno. Kdyby se jmenoval Dvorzacek nebo Nemetschek, to by nevadilo, s takovými jmény běhají stovky lidí a nic jim to nepřekáží, ale Schlesinger, a k tomu ještě Julius, to vypadalo jako židovské jméno a všude budilo nedůvěru. Nosil u sebe stále árijské doklady až k pradědečkovi a prababičce, i taková věc je zase podezřelá, dokumenty je možno zfalšovat. Vždyť i k těm Ringhofferovům už přišel s falešnými dokumenty, které mu dal politický vedoucí v Mostě. 

Na střechu ho však nikdo nedostane, bál se závrati, bál se trestu božího, protože se dopustil znesvěcení jako věřící, jako zbožný katolík, to se přece nemělo stát, to neměl dělat. Mohl se možná vytočit, mohl si vymyslit nemoc, jenže by mu to asi nepomohlo, poslali by ho na frontu, třeba do trestanecké roty, rozkaz o odstranění tělesných pozůstatků Neznámého vojína pocházel přímo od Franka, jak mu výslovně řekl Krug, jemuž to zase nařídil Giesse, tady nezbývalo nic jiného než poslechnout. A kromě toho byl bývalý zámečník, kdo jiný by se hodil k takovému úkolu. 

Tady na střeše šlo o něco jiného. O sochu, o židovskou sochu, shodit sochu žida, ke všemu ještě hudebního skladatele, není žádný hřích, socha nemůže předstoupit se žalobou k trůnu nebeskému. A kdopak zná cesty boží, přihodilo se, že i socha vykonala trest, jednou viděl takovou operu. Že by to však udělala za bílého dne?

Dnes je divná doba, žádné zákony neplatí, den se může změnit v noc, pro tak těžký hřích neplatí žádné smilování. Kdopak mu odpustí ty kleště, šroubováky, nůžky na plech a pilu na kov? Pro takový hřích není rozhřešení, ledaže by putoval do Říma, jak bylo zvykem za dávných časů, a vyprosil si odpuštění přímo na papeži. Co by tomu řekli jeho představení, ten pacholek Krug nebo tlustý doktor Buch, který je důvěrníkem gestapa?

Vždyť byl nucen podepsat prohlášení, že nikomu nic nevyzradí pod trestem smrti, ani vlastní rodině, a kdyby se s tím svěřil při zpovědi faráři, kdoví, zda by ho neudal – i mezi faráři má gestapo své agenty. Na papeže sice jejich moc nestačí, jenže jak se dostat k papeži? Ale třeba se najde nějaká záminka, jen aby ho nestihl trest dříve, než se mu dostane rozhřešení, potom by mu už nic nepomohlo a musil by se věčně smažit v pekle.