Arno Geiger

Starý král ve vyhnanství

2013, Mladá fronta, přeložil Tomáš Dimter

Když mi bylo šest let, přestal mě můj děda poznávat. Bydlel v sousedním domě pod námi, a protože jsem jeho sad využíval jako zkratku do školy, občas za mnou házel polena, že prý nemám na jeho pozemku co pohledávat. Někdy měl ale radost, že mě vidí, přicházel ke mně a říkal mi Helmute. Z toho jsem ovšem nebyl zrovna moudrý. Potom děda zemřel. Na tyhle zážitky jsem zapomněl — dokud ta nemoc nepropukla u mého otce.

V Rusku mají přísloví, že se nám v životě nevrací nic kromě našich chyb. A ve stáří jich přibývá. Protože měl táta vždycky sklon k podivínství, vysvětlovali jsme si jeho výpadky, k nimž začalo docházet nedlouho po jeho odchodu do penze, tím, že pozvolna ztrácí zájem o svoje okolí. Jeho chování se zdálo pro něho typické. Tak jsme mu několik let lezli 
na nervy ustavičným peskováním, aby se vzpamatoval.

Dnes mě popadá tichá zlost nad takovým mrháním sil; nadávali jsme sice osobě, ale měli jsme na mysli chorobu. „Dělej se sebou něco!“ říkali jsme stokrát, a otec to snášel trpělivě a podle hesla, že nejjednodušší je, když to člověk včas vzdá.

Nechtěl vzdorovat zapomínání, nikdy nepoužíval sebemenší podpory paměti, a proto se taky nevystavoval nebezpečí, aby si musel stěžovat, že mu někdo dělá uzly na kapesníku. Nevedl žádnou tvrdošíjnou poziční válku proti svému duševnímu chřadnutí a ani jednou na to téma nezapředl hovor, přestože — z dnešního pohledu — si musel být vědom vážnosti situace nejpozději od poloviny devadesátých let.