Lukáš Přibyl, Michal Plzák

Zapomenuté transporty

2013, Kalich

9. LEDNA 1942 ODJEL Z TEREZÍNA V PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA OKUPOVANÉM NACISTY PRVNÍ TRANSPORT JEDNOHO TISÍCE ŽIDŮ NA VÝCHOD.

HILDA: Měla jsem jen spací pytel a šaty, co jsem měla na sobě, a jedno zavazadlo. A cítila jsem se velice sklíčeně, protože mi náhle došlo, že mě vezou někam na východ, pryč ode všech. A byla jsem sama. Myslím, že jsem se nějak zhroutila a nemohla přestat plakat. Vybavuji si, jak mi slzy stékaly z očí.

ALICE: Byly to osobní vagony a byli jsme na těch lavičkách hodně nacpaný. Několik dní a nocí a nebylo kam si položit hlavu, tak jeden řekl: „Udělejte si takovou smyčku ze šály a držáku na zavazadla, do toho si dáte bradu a odpočinete si.“

HANA: Už byla zima a sněžilo a jedno děvče, Dita Zeckendorfová, začala zpívat Ave Maria. Tak ona zpívala Ave Maria, všichni jsme tam stáli a plakali a ti němečtí esesáci, co nás hlídali, taky stáli a plakali.

HILDA: Uvědomíte si, že nejste svobodný člověk. A když jsme přijeli do Rigy, bylo to ještě horší.

IRENA: S velkým křikem se otevřely všecky dveře a: „Raus, raus, raus! Všecko ven!“ Tak všichni utíkali ven.

HANA: Stáli tam s puškami a maminka řekla: „Vidíš, tak nás dobře hlídají, že se nám nic nestane.“

IRENA: Hned jak ty lidi vystupovali, tak ty starý dávali stranou. Moje sestra Zdenka chtěla jít s těma starýma lidma, aby jim pomohla, ale přichomýtl se tam esesák, kterej jí dal pár facek, že se musí zařadit k nám. Vlastně jí tím na nějakou dobu zachránil život.

HILDA: Esesáci řekli, že někteří půjdou do ghetta pěšky a někteří pojedou na náklaďácích. A pamatuji si, že byl nádherný den, modrá obloha a všechno bylo nějaké podivné.

HANA: Řekli: „Nechte všechny kufry, nemusíte je nosit.“ Tak maminka řekla: „Uvidíš, že je dostaneme, budou ti je dobře hlídat.“