Postavil jsem si labyrint a rád se v něm ztrácím, říká skladatel Krzysztof Penderecki

Své osmdesátiny přijel do Prahy oslavit nejznámější žijící polský skladatel Krzysztof Penderecki. Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem tu minulé úterý uvedla jeho Adagio ze 3. symfonie.

Následný pobyt Pendereckého v Praze, který zorganizoval Polský institut, připadl na 11. září, tedy na den přesně dvanáct let po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku, jehož obětem Penderecki věnoval svůj klavírní koncert Vzkříšení.

"Začal jsem ho psát jako capriccio, tedy rozmarnou, veselou skladbu pro klavír a orchestr. Byl jsem asi v půlce, když jsem si zapnul televizi a zjistil jsem, co se stalo. Tak mě to zasáhlo, že jsem skladbu okamžitě celou předělal," říká Penderecki.

HN: Vnímáte, jak se umění v poslední dekádě politizuje?

Moc ne, protože se trendům vyhýbám. Začátkem šedesátých let jsem ale složil Žalozpěv obětem Hirošimy, což byla toho času radikálně nová hudba. Používala úplně jiný druh notového zápisu, nutila hudebníky, aby na své nástroje hráli perkusivně, tahali za struny, skřípali a vydávali nejrůznější zvuky. Také to spousta hudebníků tehdy odmítala zahrát.

Tu skladbu jsem ale obětem Hirošimy věnoval až později. Neskládal jsem ji jako doslovnou ilustraci toho, co tam lidé zažili, pouze jsem se chtěl poklonit před něčím, co mnou hluboce otřáslo. A v šedesátých letech byla Hirošima samozřejmě ještě pořád nedávnou událostí. Svůj klavírní koncert jsem obětem 11. září zasvětil podobně, velká část z něj už existovala před útoky, takže přísně vzato tak politický není.

HN: Považujete za politickou i svoji náboženskou hudbu?

Samozřejmě, protože existovala v nějakém kontextu. V roce 1966 jsem složil Pašije podle sv. Lukáše k výročí tisíci let křesťanství v Polsku, což bylo v komunismu pochopitelně tabu, buržoazní hudba. I když prosadit ji šlo rozhodně snáze, než by to bývalo bylo možné v Československu.

Tato skladba mi otevřela dveře do světa, ale když se dnes ohlížím nazpět, za nejdůležitější dílo svého života považuji Polské requiem. To začalo vznikat přímo na objednávku Lecha Walesy, původně na památku obětem stávky v gdaňských loděnicích.