Varlam Šalamov

Dopis Alexandru Solženicynovi

2013, Nakladatelství GplusG, přeložili Sergej Machonin a Jan Machonin

Milý Alexandře Isajeviči!

Dvě noci jsem nespal – četl jsem novelu, pročítal ji znovu a znovu, vzpomínal jsem... (...)

Dovolte, abych poblahopřál Vám, sobě, tisícům těch, kdo zůstali naživu, a stovkám tisíc zemřelých (pokud ne milionům), vždyť oni také žijí s tou skutečně neobyčejnou novelou. Dovolte také, abych se s Vámi podělil o své myšlenky, jak pokud jde o novelu, tak o lágry. (...)

Je to „lehký“ lágr, ne tak docela skutečný. Skutečný lágr je v novele ukázán také, velice dobře: je to Šuchovův strašný lágr Ižma – prodírá se novelou jako bílá pára škvírami promrzlého baráku. (...)

Na službě jsou tam civilní dozorci (dozorce na Ižmě byl bůh a ne taková hladová existence, u které na vrátnici myje podlahu Šuchov). V Ižmě... Tam, kde vládnou kriminálníci a kde kriminálnická morálka určuje chování vězňů i vedení, obzvlášť těch, kdo jsou vychováni na románech Šejnina a Pogodinových Aristokratech.

Šuchov má v táboře nucených prací, kde sedí, lžíci. Lžíce je v opravdovém táboře nadbytečný nástroj. Polévka i kaše mají takovou konzistenci, že se dají vypít přes kraj misky. Okolo ošetřovny chodí kocour – to by se ve skutečném táboře stát nemohlo, kocoura by už dávno snědli. (...)

Velice povedený, dobře vystižený je brigadýr. Z uměleckého hlediska je tento portrét dokonalý, ale nedokážu si představit, jak bych se mohl stát brigadýrem (svého času mi to nejednou nabízeli), protože není nic horšího než přikazovat ostatním, aby pracovali, z mého pohledu v táboře není horší funkce. Nutit do práce vězně – nejen hladové a vysílené staříky, invalidy, ale vůbec kohokoliv – protože při bití, čtrnáctihodinové pracovní době, mnoha hodinách na nohou, hladu, padesáti- šedesátistupňovém mrazu, stačí úplně málo, jenom tři týdny, jak jsem vypočítal, aby se z úplně zdravého, fyzicky silného člověka stal invalida, „chcípák“ – stačí tři týdny ve zkušených rukou.

Copak tady může člověk dělat brigadýra? Viděl jsem desítky případů, kdy silný člověk, který měl slabého parťáka, prostě mlčel a pracoval, odhodlaný vydržet všechno, co bude třeba. Ale nenadávat kamarádovi. Sednout si za kamaráda do korekce, třeba i vyfasovat trest, dokonce umřít.

Jenom jedno se nesmí – přikazovat druhému, aby pracoval. Proto jsem se nestal brigadýrem. To už radši umřu, říkal jsem si. Za deset let pozemních prací jsem jedinkrát nevylízal cizí misku, ale nemyslím si, že by to bylo něco ostudného, to se může. Ale to, co dělá podplukovník, se nesmí. A proto jsem se nestal brigadýrem a deset let na Kolymě pendloval sem tam mezi výkopem a nemocnicí, a vyfasoval desetiletý trest. (...)