Martin Barnaby

Viselec: Aj Wej-wej a jeho uvěznění

2013, 65. pole, přeložil Rani Tolimat

Psal se červenec 2011 a Aj Wej-wej se nacházel v domácím vězení v Pekingu. Zrovna ho propustili z vazby a měl zakázáno hovořit s novináři či jinými disidenty. Musel úřadům hlásit každý plánovaný pohyb, mimo domov ho na každém kroku hlídali agenti tajné policie. Takhle si svobodu určitě nepředstavoval, na druhou stranu to ale bylo – jak jsem časem sám zjistil – pořád mnohem lepší než předchozí pobyt za mřížemi.

Stejně jako tisíce jiných lidí po celém světě jsem sledoval videozáznam, na kterém si nejslavnější čínský umělec nervózně přidržuje kalhoty bez opasku poté, co ho policisté nešetrně vyklopili z auta před jeho vlastním domem. Vypadal ustrašeně, očividně se na něm projevil psychický otřes.

Než se odšoural ocelovými dveřmi do dvora, zamumlal do kamery, že nesmí mluvit s novináři a že to snad lidé pochopí. V tu chvíli bylo zřejmé, že přes veškerou snahu čínské komunistické strany prezentovat zemi jako moderní a sebevědomou součást mezinárodního společenství se Čína stále nedokáže vyrovnat s vlastním disentem.

Snahy o vylepšení zahraniční image státu byly i nadále jen „falešným úsměvem“, což byl termín, který sám Aj použil pro olympiádu v Pekingu. Pokud někdo překročil neviditelnou čáru mezi povoleným a zakázaným projevem, skončil jako dřív ve vězení bez ohledu na svůj věhlas či postavení.

Aj Wej-wej byl pro spoustu lidí v Číně i v zahraničí jednou z mála osobností, které si troufly veřejně kritizovat státní orgány. Videozáznam tak pro mnohé představoval nesmírně tíživý a demoralizující zážitek.