Simon Sebag Montefiore

Jeruzalém. Dějiny svatého města

2013, Beta-Dobrovský & Ševčík, přeložila Petruška Šustrová

Osmého dne židovského měsíce ab, na sklonku července roku 70 n. l., dal Titus, syn římského císaře Vespasiána, který velel čtyřměsíčnímu obléhání Jeruzaléma, celé své armádě rozkaz, aby na ranní rozbřesk připravila dobytí Chrámu. Na příští den připadal právě ten den, kdy o pět set let dřív zničili Jeruzalém Babyloňané.

Tentokrát Titus velel armádě čtyř legií – celkem to bylo 60 000 římských legionářů a místní pomocné sbory, kteří dychtili uštědřit vzdornému, leč zlomenému městu poslední ránu. Uvnitř zdí přežívalo v pekelných podmínkách na půl milionu    vyhladovělých Židů: někteří byli horliví náboženští fanatici, někteří bandité a námořní lupiči, ale většinu tvořily nevinné rodiny, které neměly jak uprchnout ze smrtící pasti.

Židé žili i mimo Judsko – bylo možné je najít po celém Středomoří a Blízkém východě – a tento poslední zoufalý boj měl rozhodnout nejen o osudu města a jeho obyvatel, ale také o budoucnosti judaismu a malého židovského kultu, křesťanství – ba dokonce, pohlédneme­li o šest století dál, o podobě islámu.

Římané vystavěli proti zdem Chrámu náspy, avšak útoky se jim nedařily. Titus už předtím téhož dne řekl svým generálům, že úsilí zachovat ten „cizí chrám“ ho stálo už příliš mnoho vojáků, a nařídil brány Chrámu zapálit. Stříbro na branách se rozteklo, přeneslo oheň na dřevěné dveře a okna a dál do dřevěných spojovacích chodeb uvnitř Chrámu. Titus dal rozkaz oheň uhasit. „Římané“, prohlásil, „se nemají mstít na neživých předmětech namísto na mužích“. Pak se na noc odebral do svého hlavního stanu v polozbořené věži Antonii, čnící nad oslnivým komplexem Chrámu.

Kolem zdí se odehrávaly hrůzyplné výjevy, jež musely připomínat peklo na zemi. Na slunci hnily tisíce těl. Zápach byl nesnesitelný. Smečky psů a šakalů hodovaly na lidském mase. V předchozích měsících Titus nařídil, aby byli všichni zajatci či zrádci ukřižováni. Denně bylo ukřižováno na pět tisíc Židů. Olivová hora a skalnaté vrchy kolem města byly tak nahuštěny kříži, že tam sotva bylo místo pro něco dalšího, ani pro stromy, ze kterých se dělaly.