Antonio di Benedetto

Zama

2013, Rubato, přeložil Jan Hloušek

Vyšel jsem z města po proudu řeky vstříc osamělému setkání s lodí, na kterou jsem čekal, aniž jsem věděl, kdy připluje.

Dorazil jsem až k starému molu, té nevysvětlitelné stavbě, uvážím-li, že město i přístav byly vždycky tam, kde jsou – čtvrt míle nad ní.

Mezi jejími pilíři se zmítá a pleská voda, kterou tam řeka cestou zanechává.

Pohupována vlnami a drobným vířením bez konce se pravidelně vzdalovala a vracela mrtvá opice, ještě celá, nerozložená. Řeka, než vstoupila do lesa, trvale vyzývala k cestě, kterou ta opice nepodnikla, dokud nepřestala být opicí a nestala se její zdechlinou. Voda ji chtěla odnést a také ji odnášela, jenomže se zachytila mezi kůly nahnilého mostu a tam zůstala v ustavičném pohybu tam a zase zpět.

A tam jsme byli my, chtěli jsme odejít, a přece zůstávali.

Přestože je tak mírná, bránil jsem se povaze této země, neboť je tak dětsky půvabná a schopná mne uchvátit, že v polobdělém stavu ochablosti mne sváděla k nečekaným, zrádným myšlenkám, jež nevedou ke smíření s okolím a časem mne i zneklidňují. Podléhal jsem jim natolik, že v některých věcech jsem byl v rozporu sám se sebou, a pokud jsem rezignoval, mohl jsem se v nich i poznat.

Tyto náměty jsem si nechával jen pro sebe a vyloučil je z rozmluv s guvernérem a ostatními, protože zcela postrádám tu lehkost získávat přátele, jimž bych se mohl svěřovat. Musel jsem překonávat čekání a jeho trýzeň v hovorech k sobě i v nemožnosti cokoli sdělit. Jak mi to říkal ten občas drzý Ventura Prieto, který se ke mně přidal jednoho večera jistě ne proto, že by mne hledal, nýbrž jen tak po náhodném setkání.

Připadalo mu, že v této rovinaté zemi jsem žil jako ve studni. Pověděl mi to jednou a víc než jednou, řekl to i ostatním bez ohledu na to, co věděli: že jsem byl předtím bojovým kohoutem, přinejmenším majitelem kohoutího zápasiště.

Objevil se právě ve chvíli, když jsem se zabýval mrtvou opicí; já mu ji ukázal, abych odvedl jeho pozornost a předešel dotazu, na co tady čekám. A on, Ventura Prieto, jenž mi byl služebně podřízen, chvíli přemítal, jako by hledal způsob, jak mne ohromit, nějakou zvláštnost, něco objevného. Pak mi vyprávěl o jednom ze svých výzkumů, jak je on nazýval a já je za takové nepovažoval, protože volaly po ověření a vůbec na mne působily matoucím a téměř nesnesitelným dojmem.

Řekl, že právě v této řece je taková ryba, kterou voda nemá ráda, a ona proto musí trávit život, celý svůj život v ustavičném komíhání sem a tam jako ta opice. Pro ni je to větší trýzeň, neboť je živá a stále musí bojovat s proudem, který ji  chce vyvrhnout na břeh. Tyhle trpící ryby, řekl Ventura Prieto, tak závislé na tekutém živlu, který je vypuzuje, k němu lnou zřejmě proti své vůli a musejí vynaložit skoro všechnu svou energii na to, aby v něm vůbec mohly zůstat. Ačkoli neustále vzdorují nebezpečí, že budou vyvrženy z koryta řeky, takže se nikdy nenacházejí v jeho středu, nýbrž na okraji, dožívají se vysokého věku, vyššího než normální ryby. Podlehnou až zmoženy vlastní úporností, když nemají sílu sehnat si potravu.

Bez dechu jsem sledoval tento příběh, jemuž jsem nevěřil. Necítil jsem se dobře, když jsem uvažoval současně o rybě a o sobě. Proto jsem vyzval Venturu Prieta, abychom se vrátili, a zadržel další úvahy.

Snažil jsem se zaměstnat hlavu účelem své procházky, skutečností, že jsem očekával loď, a že pokud ta loď připluje, mohla by přivézt nějakou zprávu od Marty a dětí, i když ony samy nepřijedou, a třeba už nikdy nepřijedou.