Kdyby Ethan a Joel Coenovi napsali svůj poslední film V nitru Llewyna Davise jako folk song, mohli mít v rukou hit. Příběh hudebníka protloukajícího se newyorskou folkovou scénou šedesátých let je ideální základ pro melancholický text o osudovosti, selhání a talentu, jenž nestačí. Film sám ale zní trochu jako zaseknutá deska. Tvůrci se opět pouštějí do staronového tématu odysey a smůly lepící se na paty. Jako Sirény "nezávislé kinematografie" lákají diváky do temných uliček, kde jim obrazně dají jednu do zubů, druhou do žeber a nechají je ve jménu umělecké reputace pokorně přijmout jejich neuspokojivý osud. Stejně jako jej přijme Llewyn Davis.
Zbývá vám ještě 90 % článku
Nebo zkuste
předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné?
Přihlaste se
