Ludmila Klukanová

Pozdní čas nastal nám 

2014, Dauphin

V mlze a šedi uviděla zaschlé skvrny krve, vášně, zločinu. 

Ale byla tam i záře shůry a lidského tepla, z dlaně, z objetí. Ze země tryskala zeleň trávy, listí. Začalo se jí zdát, že přece jen nebude – nebylo tak zle. Všechno se v ní zachvělo. Měla pravdu tenkrát, nebo až teď?

Jako neviditelné vlásečnice v rozseknutém mase na řeznickém špalku pletly se jí zpřetrhané myšlenky nitečky v dusivém oblaku zvednutého prachu. Až z koutů podvědomí. 

A nebožka stará vesnice v hnědých šatech hlíny, věky nošených, s hlavou schýlenou k pravému rameni, s pramínkem šedivých vlasů sčísnutých pod šátek přes čelo ležela na márách. Mladí muži ty máry brali na ramena. Aby ji vynesli a byl už jednou pokoj. 

Od nepokojných obrazů, vzkazů, tam z toho času otelených běd.

První kost vyhrábl buldozér k poledni. Ale ne, jakoupak kost? Kostičku. Kostřičku, co se hned na vzduchu rozpadala.

Jako staré zdi, když je podhrábli, když do nich bourači udeřili. 

Kdyby to byl kotlík zlata, nezmizel by lépe a rychleji. Nač sem tahat úřady s jejich mocí a hrabat se týdny, měsíce v tom, co bylo, možná, snad. Dejte pokoj. Chceme stavět, ne se babrat s minulostí. 

A pak to přišlo. Vlastně přišla. Protivná ženská. Někdo jí musel dát echo, jinak by nebyla tak neodbytná. 

A pak ji kdosi poznal. 

Podle čeho? 

Podle starých očí? Podle zestárlé tváře? Pomalých pohybů? Hlasu? 

Podle toho jak řekla – Zdenek. 

„Vrátil se Zdenek Ouroda?“ 

Patřila tedy sem. Byla odtud. A bylo až nepříjemné, jak ten dům, jak to stavení, teď už bořenisko, obcházela. Jak brala do rukou jeho rozbité kamení, ohmatávala ještě stojící zdi, jak stále dokola chtěla vědět, kdo tu naposled bydlel a kdo předtím a ještě dřív a ještě a ještě. 

„Lena Heřmanová! Je to Lena Heřmanová,“ chytla se za bradu Vidlačka, druhou rukou si přikryla ústa. 

Co tu chce? divili se ostatní. Nevrátila se, když se všechno převrátilo, nedala o sobě vědět a teď, když konečně z návsi mizí ta ostuda vesnice a postaví si tam Patrik Nevrkla, teď tady bude strašit? 

Protivná ženská Lena Heřmanová s Vidlačkou mluvit nechtěla. Ale stály proti sobě. Stály proti sobě bývalé spolužačky, kamarádky. Stály proti sobě dvě sedmdesátnice, jedna městská, druhá stále celým srdcem jezedačka, stály tak, dokud Vidlačka neřekla: 

„Zdenek Ourodů přece tenkrát umřel.“ 

Řekla jí to pomalu a důrazně, jako se mluví s pomatenými. Řekla umřel. Neřekla pověsili ho. 

Znělo to lépe. Po té době. Řekla to dobře. Pro ty mladé okolo. Nakonec pravda to byla, tak jako tak. 

Byl dávno mrtvý. 

Jako by o tom stará Lena slyšela poprvé, trhla sebou a zamířila pod ves, k lesu. 

„Je nějaká na hlavu,“ odbyla Vidlačka zvědavce, „stejně odtud nemůže až k večeru, teď jí nic nejede.“

Šla k lesu, byl podzim, brzy bude. Tváří přetrhla tenounké babí léto, vedlo od jedné větve břízy k druhé.

Všechno to tu kolem ní čeká. Stojí. Zaprášená zeleň, nažloutlé listí, vzduch, který věští zachycení se v osinách s jemnými rezavými zoubky. Kolečka pohřbených hodin nadějí. Otáčejí se jí v mozku a budí mihotavé záblesky. 

Dějů zadřených v paměti. 

„Pánbůh už to tak zařídil, dávno i nynějšek vyjde pro člověka na stejno,“ říkávala babička, „však ve věčnosti je pořád jenom dneska. A člověk je pořád stejný, tenkrát jako teď.“

Snad proto vídávala vladyku Ctibora opřeného o kamennou zídku zahrady? Díval se k domu, k usedlosti.

Divil se tomu, jak se jeho dvorec změnil, že ho nepoznával.

O tu zem, za jeho zdmi až k zídce farní zahrady, se kterýsi jeho potomek soudil s benediktýnským klášterem ze vzdáleného města. Zem sousedila s farním pozemkem u kostela. A vyhrál! On však užil větší slávy, když se po jeho dvorci prošel kníže Břetislav. Dnes je za usedlostí zem zarostlá stromy, ani žádný val tu není a je jakoby větší než tehdá, kdy hrazení bylo vyšší, kdy od něho odráželi každý šturm na osadu.

Ale nebe je stejně vysoko jako tenkrát, a protože je léto, modř z něho dělá dál okna do nebes. Jeho Kateřina v nich vidívala jinošské tváře andělů, on jenom načechrané obláčky, míhání ptačích křídel. Skutečně? A co starodávní bozi, kterých bývalo všude plno. V lese, u vody, na kopcích, hoře, i v těch mracích. „Kam se poděli, když jejich místa ovládl jediný Bůh.“

Hřímal tak vladyka Ctibor? Neříkal snad, že se stačí podívat na jejich obrovskou lípu a už se k nim člověka chytá posvátná úcta? Neříkal, že i když se poztráceli, i když odešli, dál pozorují lidi z dálky? Do nepřístupných lesů je nepouštějí. V nocích tmavých jako smola dávají o sobě vědět. 

A neříkala Kateřina, že její Bůh je všude s ní, a tedy ji i stále chrání?

„Stojí tam a jen se dívá,“ tvrdívala Lena jako děcko dospělým. „Má mě za cizí.“

Tatínek ji pohladil po vlasech, oči se mu ve vějířcích vrásek smály. „Jsi nápaditá, ale cizí ne. Patříš sem,“ řekl chlácholivě. „Náš rod je na usedlosti čtyři století.“ 

„Tak proč tam stojí a někdy je s ním malá holka?“ 

Nevěřili jí. Jen babička se na ni znepokojeně podívala. 

„Má na sobě režnou košili,“ říkala uraženě dospělým a utíkala od nich na zahradu.

Režnou košili? Aby ne! Bylo horko a malá ztratila i šňůrku, kterou jí bába v pase uvázala. Košilku podkásla, povytáhla ke kořenům – lítá pořád v tom slunku...

Teď snědé nohy malé vidět nebylo, košile jí sahala až ke kotníkům a přitom slunce oslnivě svítilo, malá v něm přivírala oči, dívala se také ke stavení.

„Někdy chová panenku. Takovou divnou, nalezla ji u studny,“ řekla jednou Lena.

Pro malou hliněná figurka, která mohla být neznámé božstvo, kněžka či jen neobratně uhnětená postavička, pro malou to byla její matka. Živou si nepamatuje, ale teď za ní přišla zmenšená v hliněné podobě. Aby byla s ní.

Nalezli ji otcovi lidé, při hloubení studny. Vrhla se k ní, jak ji z jámy se zemí vyhodili, k potoku ji utíkala opláchnout, cípem košile ji osušila, do lupenu zabalila. Potom ji odnesla do svého koutku u hrazení. Z kamínků a dřívek jí postavila jeskyňku, tam ji schovávala. Nikomu o ní neřekla, ani bábě. 

Když byl den od rána tichý a nic se nedělo, hrávala si za dvorcem, u jejího obydlí. 

Nosila ji kolem hrazení, vylézala na ně, ukazovala jí, jak pod kopečkem přibývají chýše, jak otec dvorec zvětšil, ale neřekla – tam pro tu druhou. Kterou si jednou přivedl a teď ta druhá spává s otcem ve velké jizbě. Zato vystlala matce jeskyňku bochánky mechu a oblékla ji do pláště s poskládaných listů, ovázaných pružným stéblem trávy.

„Má divnou panenku,“ trvala na svém Lena.

„To se ti jen zdálo,“ řekla jí babička. 

Matka její povídání končívala pokáráním: „Kdybys nelelkovala.“ Ale babička rychle navázala na svá vyprávění z minula a šla v nich až k pečlivému vylíčení výstroje knížete Břetislava, co se tu v šerém dávnu zastavil. O malé se najednou nezmiňovala. Jednou jí však o ní bude dopodrobna vyprávět, slíbila to, proč to nemůže být teď? Babička ji roztržitě odbyla a začala o knížecí družině, o nádherných koních. Stáli jistě tam, kde máme kůlny.“ 

„Koně jsem s vladykou nikdy neviděla.“ 

„Tady se na koni neprohání, stával tu jeho dvorec. Byl tu doma.“ 

Jako ona!

A kdyby nebyl podzim, kdyby nebyly jeho mlhy a kouř z bramborové natě tak do očí neštípal, noční mrazíky by se tak rychle nezměnily v utuhlý, praskavý, smrtící mráz.

To ten prochladlý čas jejího dospívání.