Via Hrabal

2014, Novela bohemica

… napřed nám zavolala paní Mládková ve věci toho léku pro Chalupeckého, který jsme už šťastně sehnali v Japonsku. Sdělila nám také, že k nám posílá pana Hrabala, který bude mít čtení tady u nás na University of Chicago. Pozvala ho do Ameriky mladá studentka bohemistiky z Kalifornie, April Gifford, a zařídila mu celé turné přednášek po významných univerzitách.

Ta nám sama hned také telefonovala, a tak jsme se dozvěděli, že s panem Hrabalem jede také jeho překladatelka Susanna Roth, a ptala se, jestli u nás mohou pár dnů zůstat, protože nastaly nějaké komplikace na zdejší univerzitě a ona potřebuje překlenout čas mezi dvěma štacemi. A tak jsem druhý den ujížděl do Chicaga, abych je vyzvedl na nádraží. 

Že byla zrovna na dálnici velká zácpa, dorazil jsem na perón Union Station, když už tam vlak z východu pár minut stál a valil se z něho na nástupiště zástup lidí.

Prodíral jsem se proti proudu té lidské masy, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně pana Hrabala předtím nikdy neviděl, a tak ani nevím, jak vypadá. Prohlížel jsem si spěchající lidi a hledal staršího pána s nějakou asi sekretářkou a uvažoval jsem, jak moc sexy dámu mám asi očekávat, a zoufal jsem si, že pokud se nepotkáme nějakou náhodou, tak potom už není žádná jiná možnost, jak bychom se mohli v Chicagu nalézt. A tu se neuvěřitelné stalo skutkem a proti mně se vynořil pan Hrabal se Zuzankou.

Vypadal ve zmačkaném kloboučku s ruksáčkem na zádech jako Jeho svatost Wojtyla, když jde někde v Tatrách na výlet. Něco za pochodu vykládal Zuzance, která vedle něho v květovaných šatech táhla veliký kufr na kolečkách, a oba se tvářili, jako by věděli, kam jdou.

Nevím, podle čeho jsme se poznali, ale stalo se to samozřejmě, jako bychom se znali odjakživa. Moc jsem si oddychl, že to tak dopadlo, a honem jsme upalovali k autu, které jsem tam v tom spěchu zaparkoval jen tak nazdařbůh u chodníku. 

A tak začalo čtrnáct dnů našeho společného života v Chicagu. Já jsem si na ten první den vzal dovolenou, a protože bylo ještě dopoledne a naši hosté nebyli unaveni, tak jsem je rovnou z nádraží zavezl do vnitřního města a k jezeru. Přejeli jsme Michigan Avenue a vyšplhali gigantickou spirálou do desátého patra mrakodrapu John Hancock. Tam jsme v garáži zaparkovali auto a vyjeli výtahem dalších devadesát poschodí na vyhlídkovou věž, aby si hosté mohli prohlídnout Chicago svrchu.

A já, který toto město miluju, jsem jim ukazoval na všechny strany a vyprávěl, jak někdy před sto lety tam někde dole dojila paní O’Learyová krávu a jak ta kráva převrhla ocasem svíčku, vznikl požár a celé Chicago lehlo popelem.

Jezero bylo v slunečném odpoledni modré jako Hrabalovy oči, a tak jsem vykládal, jak z Chicaga do Prahy kdysi psával Josef Václav Sládek své Dopisy od jezera Michiganského a jak se tamhle na břehu před sto lety konala světová výstava, na které Antonín Dvořák předváděl svou osmou symfonii, a jak v té době bohatý průmyslník pan Charles Crane pozval do Chicaga dva české mladíky, Alfonse Muchu a Tomáše Masaryka, a s nimi pak později upekl Slovanskou epopej a Československou republiku.

Pan Hrabal byl u vytržení, jak jsem to ze sebe horlivě chrlil, a zejména zpozorněl, když jsem mu ukázal na severní straně hluboko dole pod námi menší mrakodrap Playboye.

Vzpomínal jsem, jak jednou na ten boulevard pod námi napochodovaly dvanáctistupy těch nejkrásnějších slečen, které tam hlavní playboy pan Heffner zaměstnával jako zajíčky. Ty slečny vyhlásily panu principálovi stávku a ve svých pracovních uniformách s ocásky vzadu zvedaly své krásné dlouhé nohy k nebi, jako když pochoduje čestná stráž před Leninovým mauzoleem.

Vyprávěl jsem, jak ty krásné dívky oslnily nejen všechny řidiče, ale i policajty a zastavily veškerou dopravu v Chicagu. A pan Hrabal si mnul ukazováčkem ty pomněnkové oči a říkal: „To musela být krása!“ 

A tak jsem zjistil, že mi ta studentka ze Stanfordu – kterou Hrabal překřtil na Dubenku – vložila do rukou osudový úkol, abych dal panu Hrabalovi nalejvárnu o Americe a pověděl mu o všem, co jsem tady za těch dvacet let zajímavého uviděl a co jsem se tu naučil. Zavolal jsem do práce a oznámil jsem tam, že s okamžitou platností zastavuju vynalézání a beru si čtrnáct dní dovolenou.

My bydlíme v takovém malém domečku z červených cihel, bíle natřených prken a cedrovou vysokou střechou asi dvacet kilometrů na sever od Chicaga přímo na břehu Michiganského jezera.

Ten náš domeček si tam mezi vilami těch největších chicagských milionářů kdysi postavil zahradník, který jim dělal zahrady, aby to měl blízko do práce. Vypadá to kolem jako krásny park na vysokém břehu nad jezerem. V domečku s námi žije naše babička, matka mé ženy, kterou jsme si vzali k sobě, když jí doma všechno vzali a umřel jí dědeček. Obě naše děti už jsou z domu na školách.

Máme kočku, která se k nám zatoulala, a také čubičku, a ty tam obě žijou s babičkou. Moje žena má tady blízko svou oficínu a pacienty ve třech místních špitálech a já mám tu svoji firmu Abbott taky za rohem. Babička pro nás vaří a peče, jako vařívala a pekla doma v hospodě na Vysočině, a tak v tom domečku máme většinou dobrou vůli a střídavě se pereme anebo milujeme. 

Pan Hrabal si domeček okoukl a myslím, že se mu u nás zalíbilo, přestože moje žena po instrukcích od paní Medy Mládkové na něj začala přísně – že u nás se nekouří a pije se jen nějaká ta lahvička plzeňského k jídlu! Zato ale v pokoji po naší Markétě panu Hrabalovi nastlali metr českých peřin, aby se tam cítil „jako hrášek v lusku“, a babička ze samého rozčilení vytáhla ze šuplíku Sandtnerku, aby neměla při vaření trému. 

Na jedné straně domu máme takovou zasklenou verandu, kde sedíme pěkně v teple uprostřed zahrady a koukáme na obrovskou magnolii. Zahradník, který ji tam před lety zasadil, ji obklopil hustými smrky, aby mu nezmrzla, a později, když zesílila, tak ty smrky z jedné strany porazil a vypěstoval obrovský strom, jaký tady na severu země není nikde vidět.

Na té verandě si pan Hrabal udělal hlavní stan a bavilo ho pozorovat za sklem veverky a chipmunky a modré americké sojky neboli bluejaye a mývaly, kteří tam k večeru chodí s celými rodinami jako do zahradní restaurace, kde jim moje žena servíruje žrádlo pro psy. Naše kočka se hned usadila panu Hrabalovi na klíně, a tak my ostatní jsme se tam k nim taky nastěhovali a pozorovali ten osvětlený zvěřinec venku jako v biografu. 

Pan Hrabal ve svém modrém námořnickém svetru tam zaujal pozici jako na kapitánském můstku a my jsme po něm uctivě pokukovali a moc jsme nemluvili, abychom neřekli nějakou blbost. Zuzanka ale brzy prolomila ledy, když prohlásila, že už jí pan Hrabal stejně lezl na nervy, a radovala se, že když je teď zaopatřený, tak si od něj bude moci trochu odpočinout.

Pan Hrabal trochu provinile pomrkával těma modrýma očima a tiše se rozhlížel kolem sebe.

Na druhý den došel očekávaný oficiální dopis ze Slovanského oddělení Chicagské univerzity, ve kterém se panu Hrabalovi s lítostí oznamovalo, že jeho návštěva s přednáškou a filmem se odvolává.

Zuzanka povídala: „Ty kurvy! To se zase posrali před těma fízlama z vyslanectví, který dělají všechno, aby tu Hrabalovu cestu zkazili! Dokonce si vymysleli podmínku, že by na univerzitu mohl přijít, ale jen on sám beze mne, protože dobře vědí, že to nejde, když neumí anglicky. Ti blbci z Prahy by ho chtěli ukazovat jako jejich člověka, aby pro ně dělal propagandu, jenže on se na ně může vysrat! A to je, prosím, zrovna alma mater tatíčka Masaryka! Tady jsme vám přinesli tu trilogii, kterou před pár týdny vydali u Škvoreckých, a taky – zatím jen strojopis, jmenuje se to Kouzelná flétna – to je jeho poslední text, kde píše o lednových demonstracích. Teď by ho nejraději sežrali!“

A viděli jsme, jak se Zuzanka naučila u toho Tygra krásně česky, a hned jsme si ji moc oblíbili.