Chaim Cigan (Karol Sidon)

Altschulova metoda – Kde lišky dávají dobrou noc 

2014, Torst

Na balkoně synagogy v Karlsruhe se za dřevěným zábradlím z propletených Davidových hvězd přeskupovaly barevné dámské klobouky.

Kantor Nautitiel si na šabat chol hamoed sukot připravil speciální alsaské nápěvy, a když v černém taláru a úzké štole kolem krku udeřil do modlitebního pultíku, šum utichal.

Muž v první řadě však nevzrušeně pokračoval v řeči a jeho kvákavý hlas se nesl tak hlasitě, že ob jednu řadu bylo dál slyšet každé jeho slovo.

„Elie Wiesel si myslí, že když přežil šoa, je automaticky expertem na otázku, kde byl Bůh, když Židé v Auschwitzu létali do nebe komínem. Roku 1977 jsme se s mým starším dvojčetem účastnili panelové diskuse v Madisonu, kde se s ním chytil Isaac Asimov. Pane Wiesele, povídal mu, pouhý fakt, že byla nějaká skupina vystavena extrémní perzekuci, ještě neznamená, že to byli lidé ctnostní a nevinní. Samozřejmě takoví být mohli, ale perzekuce samotná to ještě nedokazuje. Perzekuce jen ukazuje slabost perzekuované skupiny a není vyloučeno, že kdyby byla silná, perzekuovala by ona druhé.“

Musí být snad hluchý a slepý, říkal si Moše Blumendorf ob jednu řadu dál, ale předseda židovské obce a Harry Cohen seděli každý z jedné strany vedle toho žabáka a zřejmě si to nemyslili. Byli tak zaujati jeho vyprávěním, že kantorův pokus o zahájení bohoslužby nezaregistrovali.

„My jsme ale přece nikoho neperzekuovali,“ ohradil se předseda obce a několik řad za ním souhlasně zavrtělo hlavami.

„Přesně to řekl budoucí nositel Nobelovy ceny za mír Asimovovi,“ odvětil muž, otáčeje se s patrným potěšením k posluchačům, „odhodil si svou světoznámou kštici vlasů z čela, vrhl na Isaaca jeden ze svých bolestínských pohledů a rytířsky jej vyzval: Dejte mi laskavě jediný příklad, kdy Židé někoho perzekuovali!“

„Nu?“ zeptal se předseda.

„Nu-u,“ zakvákal ten žabák, „Asimov mu připomněl židovského krále Jana Hyrcana, jenž dobyl edomskou říši a dal Edomitům na vybranou buď přestoupit na judaismus, nebo zemřít mečem! Kvák, kvák!“

„Nepovídejte, to je pravda?“ podivil se upřímně předseda der Israeli-tischen Kultusgemeinde in Karlsruhe, vskutku mile překvapen.

Moše to nevydržel a požádal o klid: „Ruhe dort!“

Ten člověk se však nenechal vyrušit. Napodobil bolestínský pohyb, jímž si Wiesel odhazuje kštici vlasů z čela, a parodoval jeho přednes. „To byl ovšem jediný případ, pane Asimove, kvák, a když Edomité přijali judaismus, k žádné perzekuci nedošlo. A víte, co mu na to odpověděl Isaac Asimov? Zcela s vámi souhlasím, pane Wiesele! Jenomže to byl také jediný případ, kdy byli Židé u moci. Jedna trefa z jedné příležitosti, to není tak špatné skóre, co říkáte? Kvák, kvák, kvák!“

Teprve potom se ohlédl na rusovlasého mužíčka s kudrnatými pejzy a žlutozelenou pletenou jarmulkou na hlavě, který si ho předtím dovolil okřiknout. V pletené jarmulce, s červenými pejzy a s červeným knírem, ale bez plnovousu vypadal jako stárnoucí hippie, jenž utekl ze šedesátých let a zapomněl se převléknout.

Naklonil se k Harrymu: „To je ten gingi ve třetí řadě?“

Harry přikývl a kantor začal konečně vítat šabat.

Harry si oblíbil uprchlíka z Československa jednak proto, že byl uprchlík, a určitě i proto, že byl malé postavy jako on. Altschula měl rád zase proto, že žil svého času ve Wisconsinu. Harryho ovdovělý otec měl na řece Wisconsin mlýn, k němuž občas zavítala rodina židovských turistů se dvěma dospělými dvojčaty.

Otec lovil ryby, matka si četla a synové vykládali Harrymu o světě za železnou oponou. Prostě se domníval, že Čechům udělá radost, když je dá dohromady. Nějak přitom přehlédl, že si od prvního pohledu nepadli do oka.

Učinil tak hned po bohoslužbě.

Mošemu ten sebestředný člověk s růžovým batůžkem na zádech připomínal hadrovou loutku žabáka z dětského vysílání německé televize. Bylo mu úplně jedno, s kým mluví, měl-li příležitost kvákat o vlastní osobě. Jakmile je Harry představil, vzal to od svého narození včetně adresy porodnice, kde se starším dvojčetem Leonem přišli na svět.

Podrobně mu popsal byt v Bronxu, kde s rodiči bydlili, a vyprávěl dojemný příběh o holčičce ukrývané za války mezi šatstvem v Auschwitzu. Následovalo vyprávění o tom, jak se rodiče s dvojčaty vrátili do komunistického Československa.

Otec sloužil za války jako lékař v americké armádě pod generálem Pattonem a po návratu do vlasti, než ho v padesátých letech zavřeli, bekleidete er hohe Stellung na komunistickém ministerstvu zdravotnictví. Z vězení ho pustili počátkem šedesátých let na amnestii. To už měl komunismu plné zuby, a když roku 1968 Sověti okupovali Československo, emigroval s mamušou a dvojčaty do Wisconsinu. Leon tam dodnes přednáší na univerzitě, zatímco Ruben, jak se žabák jmenoval, si našel práci u počítačové firmy.

Protože mezitím došli na parkoviště u synagogy, musil tok informací o sobě a své rodině přerušit. Čekalo tam na něj auto se zvláštně zkoseným předkem, které svým tvarem, jak jinak, připomínalo žábu. „Nissan, poslední triumf japonského automobilového průmyslu,“ představil svůj vůz a vytáhl z kapsy jakousi krabičku.

„Hodí se k vám,“ poznamenal Moše, ale Ruben jeho ironii nezaznamenal.

„Nisan je první z měsíců hebrejského roku, měsíc, kdy nás náš milý Pánbůh vyvedl od plných egyptských hrnců do pouště. A teď dávej pozor!“

Namířil krabičku velikosti zápalek na auto a to vzápětí také kváklo. „Dálkový ovladač zámku, milý hochu!“ radoval se dětinsky. „Tos nikdy v socialistické vlasti neviděl, že?“ Načež nasedl, nastartoval a odjel, šábes nešábes.

S nesmírnou úlevou, že ho již nemusí poslouchat, doběhl Moše Harryho a skupinku Američanů. Cestou ze šabatové bohoslužby se jako obvykle bavili o tom, že ve Spojených státech amerických je používání motorových vozidel na šabat a svátek nevyhnutelností.

„Odkud ho znáš?“ zeptal se Moše Harryho.

„Známe se již léta z Wisconsinu.“

Po otcově smrti dřel na mlýně sám, a když si odpracoval na den přesně tolik let, co předtím otec, nechal mlýn mlýnem. Ani se ho nepokoušel prodat a vydal se do světa, který ho vždy lákal.

V Německu, přestože byl z kněžské rodiny a kohanim si nesmějí brát konvertitky, se oženil s o několik let starší švýcarskou konvertitkou a dal se naverbovat do americké armády. Měli dva syny, kteří jako by Harrymu z oka vypadli, a žili na sídlišti identických jednopatrových vilek pro americké vojáky a zaměstnance okupační armády. Svět ho nezklamal, našel v něm své štěstí.

Americké sídliště bylo vybudováno na rovném trávníku mezi lampami a břízami, které kolem dokola vrhaly stíny v oranžovém světle svítidel. Cesty se tu paprskovitě nerozbíhaly od zámku jako v Karlsruhe, nýbrž od parkoviště. Po jedné z nich Harry s Mošem dorazili k montované suce před jednopatrovým rodinným domkem – a Ruben tam již seděl za prostřeným skládacím stolkem.

S ozdobným nožem na krájení barchesu v ruce ukazoval Martě a dvěma Harryho chlapečkům operaci mozku na barchesu. Na závěr zakryl barches svátečním ubrouskem a podal šábesový nůž Harrymu, aby odříkal kiduš nad vínem a barches nakrájel.

Poseděli, namáčejíce bílý chléb do medu v miskách, a po několika minutách se k Mošeho překvapení všichni zvedli a suku opustili.

O podzimním svátku Sukot je povinností Židů přebývat po sedm dní v provizorních přístřešcích na památku čtyřicetiletého putování pouští při východu dětí Izraele z Egypta. Podle amerických liberálních rabínů však stačí pojíst v suce kousek chleba, takže se večeře podávala v bytě. Mošemu se to nelíbilo, protože v Praze to tak nedělali. Přesněji řečeno to dělali, ale neodvolávali se přitom na rabíny. Měli pádnější výmluvu, protože před lety někdo z okolních domů házel z balkonu na dvorek židovské obce, kde měli suku a zpívali, brikety.

Pauzy mezi odchodem ze suky a polévkou v bytě využil Ruben k přednášce na téma dodržování svátků předepsaných před více než třemi tisíci lety Mojžíšem v poušti. Neopomněl zdůraznit, že mu liberalismus nebrání udržovat styky s ortodoxní obcí. „Byl jsem, milý hochu,“ vykládal Mošemu cestou do schodů, „v představenstvech reformní i ortodoxní židovské obce. Přestože s reformním judaismem souhlasím na celé čáře, svatbu jsem měl v ortodoxní synagoze, a až umřu, chci být se všemi poctami pochován podle ortodoxního ritu. Viď, Harry?“

„Jistě,“ přikývl nazpět Harry a odemkl.

„Jsem v tomhle liberálnější než liberální rabín,“ pokračoval pak Ruben u svátečně prostřeného stolu. „Světit svátek Sukot, který nám připomíná, že nás náš učitel Mojžíš vodil čtyřicet let za nos pouští, pokládáme s bráchou za vrchol absurdity! Kvák, kvák!“

„To bylo proto, aby vymřelo pokolení pouště, které Bůh vyvedl z Egypta a které pro svou malověrnost nechtělo dobýt Zaslíbenou zemi,“ postavila učená konvertitka Marta na stůl horkou polévku, „viď, Harry?“

„Jistě,“ přikývl její manžel a zmizel v kuchyni.

„To by mě zajímalo,“ ozval se Moše, „ve kterém městě může být člověk v předsednictvech ortodoxní a liberální obce současně?“

Od chvíle, kdy ve vlaku překročil hranice do svobodného světa, ho Němci poslouchali s chápavým úsměvem, ale po chvíli vždycky zjistil, že je svou školní němčinou unavuje. Nudil i vyšetřovatele ve Schwanndorfu, poněvadž až na Wagnera neznal jménem své pražské vyšetřovatele.

„S vámi konvertity je těžké pořízení,“ dobíral si Ruben Martu, když před ně pokládala talíře. „My rodilí Židé máme k zavrhovanému pokolení pouště blíž. Kdyby bylo po jejich a vrátili se zpátky do Egypta, nepotřebovali bychom si klást otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený národ plynovali v Auschwitzu.“ Hostitelka však se švýcarskou svědomitostí trvala na svém, a tak se při hlavním chodu obrátil k Mošemu. „V Ženevě, milý hochu,“ a přeskočil na poměry v Československu.

Znal významné disidenty, kteří žili v emigraci, a z pražské židovské obce řadu lidí, které už Moše nepoznal, protože buď zemřeli, či emigrovali. Také znal řadu komunistických funkcionářů z padesátých let, předválečných přátel svého otce. Byli to tíž lidé, kteří pak otce vyhodili z práce a poslali ho do kriminálu. Netrvalo dlouho a sešel se s nimi jako s vězni v jáchymovských dolech.