Haruki Murakami

Spánek

Odeon, 2013, přeložil Tomáš Jurkovič

Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát.

Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná záležitost postihla. Říkám podobná záležitost, poněvadž nemám jistotu, jestli se její příznaky opravdu shodnou s tím, co se obvykle nespavostí nazývá.

Zajít s tím do nemocnice, zřejmě by mi tam bývali řekli, jestli to nespavost je, anebo ne. Jenomže k žádné cestě do nemocnice nedošlo. Připadalo mi totiž, že by to stejně nikam nevedlo. Ne že by pro takovou domněnku byly nějaké důvody. Šlo spíš jen o takový můj instinkt.

Že tam zkrátka nemá cenu chodit. A proto se nekonala žádná návštěva u lékaře a nic se ani nedozvěděla moje rodina a přátelé. Bylo mi jasné, že poradit se s někým, dozvím se tak leda, že mám jít k doktorovi.

Ta moje podobná záležitost se tehdy táhla asi tak měsíc. Během toho měsíce se mi jedinkrát nepovedlo se pořádně vyspat. S příchodem noci si vždycky lehám do postele a říkám si: tak, a jde se spát. A jen co to udělám, jsem v okamžení dokonale vzhůru, jako by to byl nějaký podmíněný reflex.

Neusnu, ani když se o to snažím sebevíc. Čím víc si říkám, že musím spát, tím jsem naopak bdělejší. A můžu si nakrásně zkoušet dát alkohol anebo prášky na spaní: nezabírají ani trochu.