Antologie

Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky

2013, IPSL

Úvod

Michael Špirit

Texty vybrané do této antologie se zabývají dílem Václava Havla jakožto spisovatele – dramatika a esejisty. Rozsah čítanky v této knižní řadě neumožňuje zastavit se u každé autorovy práce, ale o celistvý pohled na spisovatelovu tvorbu přesto usilujeme. Zařazené stati ji sledují od premiéry první hry v roce 1963 až do období po autorově smrti na konci roku 2011. Vyrozumění, Largo desolato a Pokoušení, která pokládáme za tematické a tvárné dominanty Havlovy tvorby, jsou přitom pojednána opakovaně, různými autory.

Při výběru jsme se neřídili jen samotným dramatickým a esejistickým dílem Václava Havla, ale také poznávací a stylovou hodnotou jednotlivých ohlasů na ně. Havlovská literatura je nesmírně rozsáhlá, dle závěrečné výběrové bibliografie si lze udělat nejen představu o ní, ale i o kritériích našeho záměru. Rozhodli jsme se primárně vybírat z bezprostředních kritických reakcí na určitý autorův titul nebo fázi dramatikovy tvorby, a upřednostnili jsme je tak¨před studiemi, vznikajícími z odstupu a pracujícími s Havlovými díly jako s ustálenými už jednotkami české literární historie.

„Kritický“ ovšem neznamená „odmítavý“, nýbrž hodnotící. Dobový, přímý typ ohlasu se k literárnímu dílu vztahuje obecně jako k živé otázce a s rizikem se snaží tento nový význam vymezit nebo přehodnotit. V případě bezprostředních havlovských konkretizací jsme vybírali takové, u kterých soudíme, že jejich pisatelé si při střetu s autorovými tématy a stylistikou podrželi svůj způsob vedení rozpravy a jazykového vyjádření. Vyhýbali jsme se tedy statím, v nichž vykladači přejímali, parafrázovali či variovali témata, která Václav Havel svými díly nastoloval, a orientovali jsme se naproti tomu k textům, jež pojednávaly o Havlově způsobu tohoto „nastolování“.

Výsledkem je antologie, v jejíž kapacitě se na některá dramatikova díla nedostalo (např. Spiklenci, Žebrácká opera, aktovky, Asanace), a jiná jsou zde naopak reflektována vícekrát, stejně jako se ve výběru octli vícekrát i někteří autoři: pořadatel této chrestomatie považuje opětovně zvolené pisatele za hlasy, které ve své době zazněly nezastupitelně. Obsah této čítanky tedy vznikal jako pokus o rovnovážné zhodnocení dramatikových děl i literatury předmětu. Na řadu přínosných havlovských reflexí se přitom nedostalo, ale domníváme se, že při zvoleném přístupu a rozsahu publikace tu mezi vybranými statěmi nechybí žádná zásadní.

Nejde přitom o první pokus představit Václava Havla prostřednictvím nejrůznějších pohledů na jeho dílo. Pomineme-li sborníky k životním výročím (Faustování s Havlem, 1986xx, a Milý Václave... ...Tvůj, 1997), v nichž z podstaty věci převažoval osobní, zdůvěrňující nebo oslavný tón (ten dominuje i v nejnovějším výboru článků k 75. narozeninám a nekrologů, který uspořádala Anna Freimanová, Příležitostný portrét Václava Havla, 2013), byla prvním počinem na tomto poli antologie vydaná v New Yorku, Critical Essays on Václav Havel, kterou v roce 1999 sestavily Markéta Goetz-Stankiewiczová a Phyllis Careyová. I v této publikaci chtěly pořadatelky tehdejšímu českému prezidentovi především vzdát poctu, a to nejen tím, že mu knihu dedikovaly. Skladbou svazku však zároveň daly najevo, že jejich ambicí je ukázat Václava Havla americkému čtenáři z vícera úhlů. Články už dříve publikované i napsané přímo pro čítanku uspořádaly do oddílů, jejichž pořadí postupně otvíralo přístup k životu a dílu českého politika a spisovatele: Po přehledových statích byly zařazeny texty popisující osobní zkušenost ze setkání nebo setkávání s autorem, následovaly rozbory Havlových politických názorů, analýzy jeho dramatického umění (mj. P. Trensky o Zahradní slavnosti, P. Careyová o Vyrozumění, P. Steiner o Žebrácké opeře, D. Sodeberg o Largu desolatu) a svazek uzavíraly portréty psané z české perspektivy (J. Škvorecký, V. Bělohradský, J. Šiklová, A. Krob). Jako epilog figuroval Havlův článek o roli českého prezidenta z roku 1992.

Naše antologie tak široký záběr mít nemusí. Český čtenář má k dispozici solidní biografická podání (P. Kosatík, 2006, D. Kaiser, 2009, J. Suk, 2013), různě orientované analýzy Havlova myšlení (A. Tucker, 1997, M. C. Putna, 2011) a politické praxe (J. Keane, 1999, E. Mandler, 2004) i osobně laděné portréty na rozličných úrovních vkusu (např. E. Kriseová, 1991, L. Rakušanová, 1997, L. Špaček, 2012). Literatura o autorovi je ale kupodivu chudá na knižní monografie o Havlově literárním díle. Ani tento formát nemůže předkládaná chrestomatie suplovat, ale diskusi o autorově umělecké a kritické tvorbě, stejně jako o přístupech, které k ní otevírají cestu, oživit chce. Svým zužujícím a záměrně vyhroceným výběrem by mohla být užitečná i pro širší čtenářskou obec.

[...]

Nepočítáme-li reedice, byla první „uměleckou“ publikací Václava Havla od divadelní hry Asanace z roku 1987 až kniha Prosím stručně (2006). V recenzi podobně uznalé a současně kritické, jako byla ta Cieslarova, ocenil Viktor Šlajchrt na nové knize promyšlenost literárního gesta u žánru, svázaného v případě významného politika s mnoha mimoliterárními ohledy, a dramatický tah textové koláže, sestávající z řízeného rozhovoru, koncipovaného deníku a spontánních interních poznámek. Současně přitom zahlédl, že v rafinovaně vystavěném celku se „bezmezná otevřenost v případě některých ožehavých politických záležitostí trochu vytrácí. Václav Havel ve své poslední knize obstál nejen jako sofistikovaný moderní literát, ale také jako politik, který umí s pravdou obratně zacházet“.

Antologii uzavírá studie Jany Patočkové, psaná po smrti Václava Havla a publikovaná zde poprvé. Vychází od poslední autorovy umělecké práce, filmové režie (2011) vlastní divadelní hry Odcházení  (2007), a spolu s její fakturou postihuje i mylná očekávání dobové kritiky a neadekvátní přijetí filmu. V podrobném popisu určuje Patočková Havlův postup, opírající se o montáž a práci s detailem, jako svrchovaně filmový a žánr snímku jako souladný s dramatikovou poetikou absurdity a grotesky, resp. groteskní frašky. V polovině svého příspěvku přechází autorka od Havlova posledního díla k chronologické bilanci dramatikovy tvorby od jejích počátků, spojených s Ivanem Vyskočilem, až k současnosti. Svorníkem její rekapitulace je téma bezmezné lidské přizpůsobivosti, jejíž kritiku pokládá Patočková za základní tón Havlova díla. Ohlas tohoto tónu u dobové kritiky je rovněž osnovou naší antologie, jejíž obsah lze číst nebo kontrolovat právě na půdorysu závěrečné studie.