Olga Tokarczuková

Okamžik medvěda

Host, 2014, přeložil Petr Vidlák

Už několik let mě láká myšlenka napsat román, v němž by svět fungoval jinak. Neplatily by pro něj některé samozřejmé předpoklady. Věřím, že považovat něco za samozřejmé vůbec nesouvisí s fakty, ale spíše se společenskou smlouvou a s návyky našeho myšlení, proto je samozřejmost více součástí psychologie než fyziky.

Fascinuje mě zkoumání historických okamžiků, které přetvářely myšlení lidí, a změn reality, které následovaly. Když lidé věřili, že svět je plochý, byl plochý: necestovali k moři, nepřekračovali hranice.

Aby byl dokázán geocentrický model sluneční soustavy, byly provedeny poměrně přesvědčivé matematické výpočty, které měly pragmatické využití – bylo možné předvídat zatmění a efektivně vytvářet kalendáře. Náš rozum za každou cenu fandí tomu, čemu věříme. Právě proto je tak těžké změnit svět.

Základem každé utopie je nespokojenost. Nicméně pokud vůbec vznikne myšlenka, že může být lépe, znamená to, že už je lépe. Kdybychom tak jenom byli přístupnější změnám a netrvali tvrdohlavě na všech těch vyprázdněných zvycích. Kdybychom dokázali klidně a mírovou cestou měnit paradigmata a netrvalo by nám to déle než život jedné, nanejvýš dvou generací, nepotřebovali bychom žádné krvavé katastrofy.

Nepochybuji o tom, že každá vize lepšího světa se rodí ve fantazii žen. Všechno vlastně pochází z fantazie a je dost podivné, že školy nepořádají zvláštní kurzy, které by tuto dovednost rozvíjely, a že ani univerzity nemají fakulty, které by se této oblasti věnovaly.

Heterotopie je prostě jiné místo než svět, který známe. Něco jako alternativní realita, která kdesi hluboko v minulosti mohla mít společný pramen s tou naší, ale pak se radikálně oddělila. Nebo atopie. Atopos znamená „jiný“, „lišící se od ostatních“, „neobyčejný“ — právě tímto slovem Alkibiades v Platonově Symposionu charakterizuje Sokrata. Netypický svět, což ale neznamená, že je horší. Spíše to, co je typické, co je vždycky zřejmé, vůbec nemusí být dobré.