Peter Matthiessen

Země stínů (Shadow Country) 

Random House, 2008, přeložila Zuzana Mayerová

V celé oblasti Deseti tisíce ostrovů byl Chatham Bend největším indiánským pahorkem hned po Chokoloskee. Tvořilo jej čtyřicet akrů úrodné černé půdy zarostlé neprostupnou houštinou, protože zdejší osadník se svou manželkou a dcerou na své půdě nijak nehospodařili – zabývali se převážně lovem ptáků a živili se kukuřicí a rybami.

Jako většina obyvatel Ostrovů byl i Will Raymond psanec a vrah, jehož zamračený obličej na vás hleděl z šerifových zatykačů na celé trase z Tampy až po Key West. Na Chathamu se mu líbilo, protože ostrov obklopovaly míle mangrovových bažin, takže muži zákona se na něj nemohli dostat jinak než po řece.

Chlapec o tom prašivém darebákovi už ledacos slyšel a měl pořádně nahnáno. Blížili jsme se po řece k ostrovu a drželi se v bezpečné vzdálenosti. Na břehu jsme viděli nevábnou chatrč z palmového listí a kouř, ale když jsem zavolal na pozdrav, místo odpovědi bylo slyšet jen tiché plesknutí rybí ploutve, šum plynoucí řeky a skřehotavý hlas ptáka z mýtiny.

Chlapec přirazil loďku ke břehu a já jsem vystoupil. Přikázal jsem mu, aby se vzdálil z dostřelu, ale zůstal na dohled, aby Will Raymond viděl, že mám svědka. Teprve když byla loďka dost daleko, znovu jsem jednou nebo dvakrát zavolal a pak povystrčil hlavu nad pobřežní křoviny, abych se rozhlédl. Nikde se nic nehýbalo. Pomalu jsem se vztyčil, ruce jsem držel nápadně od těla, a nervózně jsem se co nejlíbezněji usmál na umolousané děvče, které vzápětí zase zmizelo v chatrči.

Po celou dobu mě měl Will Raymond na mušce. Cítil jsem kovový chlad jeho pušky a její nenasytné hlavně, srdce jsem měl jako nahé a hrudník pod košilí bledý a křehký, ale stál jsem tam zpříma a zatím celý, s revolverem schovaným v rukávu, vytrvale jsem se usmíval a rozhlížel kolem dokola, jako bych se kochal okolím.

Konečně jsem uslyšel drsné chraplavé zakašlání, jako když zvrací pes, a když jsem se otočil, uviděl jsem chlapíka šeredného jako noc, který vystoupil zpoza své chatrče. Neoholený, bosý, ve špinavých hadrech a starém děravém klobouku, v závanu větru od řeky páchl jako mršina.

Slušně jsem pozdravil, ale on mi nepřestával mířit ručnicí na břicho a prst se mu cukal na kohoutku. Cestou vnitrozemím z Oklahomy na jih jsem už viděl spoustu jemu podobných ničemů, bílých nuzáků s nožem v zubech a vpadlýma očima pod černým kloboukem, a také vychrtlých žen s mastnými vlasy připomínajícími koňské žíně a kysele páchnoucími kojenci na vyzáblých šlachovitých předloktích.

Každou chvíli se některý z nich zblázní a někoho zastřelí. Will podle všeho nebyl výjimka, a ten zlozvyk už mu zůstal. Díval se na mě krhavýma nateklýma očima, zdraví očividně podlomené pitím, ale přitom stále ještě při síle – velmi nepříjemná kombinace u tak nebezpečného chlápka.

Ústí pušky z bezprostřední blízkosti vypadá jako černá díra vedoucí přímo do Pekla, ale já jsem se pořád statečně usmíval. Pane Raymonde, řekl jsem, přišel jsem vám vyslovit zajímavou obchodní nabídku. Nebudete tomu věřit, pokračoval jsem, máte před sebou muže, který je ochoten vám teď hned vyplatit na dřevo slušnou sumičku za to, že mu přenecháte pěkné hospodářství na kvalitním pozemku – jako je tohle. Dvě stovky dolarů, například (v těchhle chudých končinách přiměřená částka za místo zabrané usídlencem, jak mi řekl Erskine).

Will Raymond na mě upíral nepříčetný pohled a na dobré způsoby si věru nepotrpěl. Ani mě nepředstavil těm ženským, které vykukovaly ze své nory jako prérioví psouni nahoře v Oklahomě. Po pravdě řečeno mi vůbec neodpověděl, jen si znovu odkašlal a vrhl směrem ke mně hnusný chrchel, který vytáhl až odněkud z paty.

Zmínka o penězích na dřevo ho však zaujala. Přimhouřil nateklá očka. Evidentně odhadoval, kolik peněz by asi mohl vyšacovat na mojí mrtvole, ovšem musel vzít taky v úvahu chlapce na řece, který se snažil udržet loďku na místě v proudu. Will Raymond dospěl ve svém životě do bodu, kdy už mohl ztratit jen velmi málo.

Znova si odchrchlal, temně a skřípavě. „Jestli hledáte hospodářství na samým konci tohohle prašivýho světa až u pekelný brány, kde vás od nejbližšího trhu dělí sedumdesát mil mořský vody, a jestli máte rád společnost věčně hladovejch komárů a třímetrovejch hadů, žraloků a panterů a krokodýlů a všelijaký další odporný havěti, kterou si Pán vymyslel, aby svý hříšníky potrápil – tak by se vám tady mohlo líbit.“

„To je přesně místo pro mě!“ zajásal jsem.

„Tak to teda není, vy chytrej, protože já sem tady byl dřív. A příště, panáčku, až vlezete na můj pozemek bez mýho dovolení, tak vám rovnou ustřelím makovici, jasný? Chcete vědět ještě něco?“

„Ani snad ne,“ řekl jsem pořád stejně vesele a zamával na loďku.

Zatímco jsem čekal, než dorazí ke břehu, rozhlížel jsem se kolem a v duchu uvažoval, jak moc by se mojí Mandy líbily ty dva košaté „hořící stromy“ s velkými rudými květy. „Takže přeju krásný den na řece, pane. Tady může mít člověk opravdu radost ze života.“

Vyplivl další dávku hlenu. „Vy se budete radovat už nejvejš pár vteřin, panáčku. Pak už nebudete cejtit vůbec nic.“

Měl jsem v rukávu pod předloktím schovanou svou osmatřicítku, tak aby mi mohla rychle vklouznout do dlaně. Provrtat na místě tohohle tchoře by bylo milosrdenství pro všechny zúčastněné, zvlášť pro ty jeho usoužené ženské. Místo toho jsem ale nastoupil do loďky a zamířili jsme na pevninu.

Teď jsem ze všeho nejvíc potřeboval získat pověst poctivého a zodpovědného občana, takže jsem se projednou neřídil svým heslem „na hrubý pytel hrubá záplata“, ale v duchu jsem si pomyslel, že „všechno má svůj čas“. A pak jsem se zařekl, že si to s tímhle smraďochem ještě vyřídím, jako že se Jack Watson jmenuju, i když ve skutečnosti se samozřejmě jmenuju jinak.

Will Raymond sledoval loďku, dokud jsme nezmizeli mezi stromy v další zátočině. Jeho temná a nehybná postava čněla na břehu jako cypřišový pařez nad bažinou, dlouhou pušku ještě z občanské války měl položenou na rameni jako Smrťák kosu. Když jsme byli dost daleko, znovu jsem se ohlédl a s uspokojením viděl, že ústí Chatham River, celé zarostlé chůdovitými mangrovníky, spolehlivě unikne lidským zrakům dokonce i ze vzdálenosti půl kilometru od pobřeží.