Peter Matthiessen

Sněžný levhart

Volvox Globator, 1998, přeložil Jiří Hrubý

Koncem září roku 1973 jsem s GS vyrazil na putování ke Křišťálové hoře; šli jsme na západ pod Annapúrnou a pak na sever údolím řeky Kálí Gandakí, pak zase na západ a ještě na sever, kolem vrcholů Dhaulágiri a přes pohoří Kandžíroba až do země Dolpo na Tibetské náhorní plošině; celkem to bylo nejméně čtyři sta kilometrů.

GS je zoolog George Schaller. Seznámil jsem se s ním v roce 1969 ve východoafrickém Serengeti, kde sbíral materiál pro svou slavnou knihu Lvi ze Serengeti. Podruhé jsem se s ním pak setkal v New Yorku na jaře 1972. To už se ale zabýval divokými ovcemi a kozami a jejich příbuznými kamzíky.

Zeptal se mě, jestli bych se k němu nechtěl příští rok připojit na expedici do severozápadního Nepálu, kde chce až u tibetských hranic studovat bharaly, himalájské modré ovce. Chtěl si potvrdit vlastní hypotézu, že tato zvláštní „ovce" odlehlých horských oblastí je vlastně spíš koza a nejvíce se podobá dávnému společnému předku ovcí i koz.

Pojedeme na podzim, abychom mohli pozorovat zvířata v říji, protože po zbytek roku bharalové vlastně jenom žerou a spí, a to mnoho o jejich evoluci a etologii nevypovídá. U gónpy Se, „Křišťálového kláštera", je prý bharalů spousta a snadno se pozorují, protože tamní buddhistický lama lidem zakázal, aby je rušili. A kde je hodně bharalů, bude pravděpodobně i nejvzácnější a nejkrásnější z velkých koček - levhart sněžný.

GS věděl kromě sebe už jen o jednom člověku ze Západu, kdo v posledním čtvrtstoletí viděl v přírodě himalájského levharta sněžného; už jen naděje na spatření tohoto téměř mýtického zvířete v zasněžených horách byla pro celou cestu dostatečným důvodem.

Byl jsem v Nepálu o dvanáct let dříve a tehdy jsem se očarovaně díval na ty nádherné zasněžené štíty na severu. Ale přiblížit se jim a krok za krokem se přes nejmohutnější horstvo světa dostat až k jakési Křišťálové hoře, to by bylo skutečné putování, duchovní cesta.

Po okupaci Tibetu Čínou zůstalo prý Dolpo, dodnes lidem ze Západu prakticky neznámé, poslední enklávou původní tibetské kultury na světě. A tibetská kultura je pak sama posledním útočištěm „všeho, po čem moderní člověk touží - buď že to ztratil, anebo k tomu ještě nedospěl, případně se mu to ztrácí z obzoru: pro neměnnost tradic, které mají kořeny nejen v dějinách a kulturní minulosti, ale v samém nitru člověka..." (Lama Angarika Góvinda v knize Cesta bílých oblaků). Když do Křišťálového kláštera před sedmnácti lety dorazil David Snellgrove, znalec tibetských náboženství, lama ze Se, nejváženější ze všech rinpočhů - neboli „ušlechtilých" - v celém Dolpu, sice nevyšel z ústraní, ale my určitě budeme mít větší štěstí.

Cestou do Nepálu jsem se zastavil ve Váránasí, posvátném městě na Gar ze, a navštívil jsem buddhistické svatyně v Bódhgaji a Sárnáthu. Byla polovina září a období monzunu; hnědé vedro indických plání bylo úděsné, a tak jsem byl po několika dnech v Ganžské nížině dost rád, když už jsem mohl letět na sever do Káthmándú v zeleném podhůří himalájského masivu. Byl jasný den a mezi věžemi chrámů a stupňovitými střechami pagod ve větru plachtili luňáci hnědí. Suchý vzduch ve výšce 1220 metrů znamenal po vlhké Indii pořádnou úlevu, ale štíty na severu zakrývaly husté monzunové mraky a večer pršelo.

Našel jsem GS v hotelu. Neviděli jsme se přes roka naposledy jsme si psali někdy v létě, takže ho docela potěšilo, že všechno klaplo a já jsem opravdu tady. Následující dvě hodiny jsme hovořili tak intenzivně, že jsem si pak říkal, jestli nám vůbec ještě něco zbyde na následující měsíce; jedinou společnost si totiž budeme poskytovat sami, a přitom se ani moc neznáme. (O GS už jsem dříve v knize Strom, pod nímž se zrodil člověk napsal, že se soustřeďuje jen na to svoje a těžko se k němu hledá cesta; taky je strohý a pragmatický, a když se setká s nějakým nevědeckým přístupem, moc pochopení pro to nenalézá; navíc se skoro na všechno dívá lehce pohrdavě a přísně. Taky jsem napsal, že je to „šlachovitý mladík a působí odhodlaně", a teď vidím, že je šlachovitý a odhodlaný pořád.)

V Káthmándú pršelo už tři dny. GS už moc chtěl vyrazit - nejen proto, že nemá rád města, ale hlavně z toho důvodu, že do Himaláje zima přichází brzy a prudké monzunové lijáky znamenají, že vysoko položené průsmyky na naší cestě zapadají sněhem. (Později jsme se dozvěděli, že říjnové deště byly toho roku rekordní.)

GS už před několika měsíci zažádal o povolení vstupu do Dolpa, ale teprve dnes - v den plánovaného odjezdu - jsme povolení skutečně dostali. Napsali jsme a odeslali poslední dopisy; jdeme do oblasti, kde nejsou pošty. Všechny nadbytečné věci a oblečení jsme nechali v Káthmándú; cestovní šeky jsme vyměnili za špinavé balíčky menších rupiových bankovek, protože velké bankovky nemají u horalů žádnou cenu. Zabalili jsme s šerpskými pomocníky stany a kuchyňskou výbavu a v orientálním mumraji Asanského bazaru jsme ještě na poslední chvíli smlouvali o ceně některých věcí s sebou.

Já tam v roce 1961 koupil malého bronzového Buddhu tak starého, že už měl nazelenalý povrch. Později jsme se ženou studovali zenový buddhismus, a když vloni v zimě Deborah v newyorské nemocnici umírala na rakovinu, udělal jsem jí tam oltářík právě s tím nazelenalým bronzovým Budďhou z Káthmándú.

Za hustého lijáku jsme se brzy ráno 26. září s řidičem, dvěma Šerpy a veškerou expediční výbavou nacpali do landroveru, který nás měl odvézt až do Pókhary. Druhý den měli autobusem dorazit ještě dva Šerpové a pět tamangských nosičů, takže dvacátého osmého pak budeme moci vyrazit z Pókhary. Všechny příjezdy a odjezdy byly ale nejisté - bez ustání totiž pršelo třicet hodin. Při takové kalamitě nebyla cesta vůbec konkrétní a milý úsměv krásné turistky v recepci hotelu mě úplně rozhodil; kam to vlastně jdu, kam a proč?